Dvaadvacetiletý Josef Jakubíček z Veselí nad Moravou, který byl vyslán v roce 1917 na italskou frontu, vzpomíná ve svých pamětech na výcvik používání plynových masek ve Slovinsku. Popisuje též cvičení s granáty a letecké bombardování.

30. 9. Odcházíme do Krajného Repa zkoušet plynové masky. Vejdeme do komůrky, pokud místa stačí, nasadíme si masky, pak se vystřelí patrona otravných plynů a ti, kteří mají masky špatné nebo špatně nasazené, utíkají ke dveřím nemohouce vydržet. Dostanou jiné masky. Při vycházení jsme si blízko dveří masky sundali, ale honem jsme utíkali ven, poněvadž nás plyn, který se tam ještě nacházel, štípal.

1. 10. Odpoledne cvičení s universálními ručními granáty. Tyto jsou podoby vejčité, opatřené vrtulí ku zapálení při odhození, časovým zapalovačem na straně a plátěnou růžicí s motouzkem, za který se při upotřebení vezmou, otočí několikrát kolem hlavy a odhodí. Plátěná růžice na konci motouzku drží při odhození směr, musí totiž granát letět vrtulí napřed, která se otáčí, až provrce ekrasitovou zápalku a granát vybuchne. Vždycky také nevybuchne. Při použití časového zapalovače je to jistější. Dále se nechá upotřebit jako puškový granát. Našrubuje se totiž na železnou tyčinku, tato se strčí do hlavně pušky, puška se nabije zvláštním nábojem, opře se o zemi, skloní se pod úhlem 45° a vystřelí.

2. 10. V noci přiletěly italské aeroplány a házely bomby na Proseko. Byly zde už několikrát, bomby ale ještě nikdy neházely. Z Opčiny, Proseka, Terstu a kdoví odkud na ně stříleli šrapnelama, osvětlovali reflektory a my z počátku se chodili na ně dívat. Zvláště v noci to bylo zajímavé, viděli a slyšeli jsme výstřel, zablesknutí a rána v místě, odkud se střílelo, nato výbuch šrapnelu vysoko ve vzduchu, nové zablesknutí a dutá rána. Zář reflektorů se míhala po obloze, a jakmile aeroplán osvítili, už se jim ze světla neztratil, ale obyčejně utíkal na moře.

Četař Jaroslav Janda z Prahy, který narukoval ke zdravotnímu oddílu a později strávil několik let v italských a francouzských zajateckých táborech, popisuje novou vojenskou techniku, se kterou se setkal ve Francii na jaře roku 1917 a poté už coby legionář v první linii mezi Soissons a Remeší v létě 1918.

12. května 1917. V poledne uviděli jsme nad mořem letět vzducholoď. Němci a Maďaři ji měli za zeppelina, ale byla francouzská. Letěla plavně směrem k jihovýchodu. Pojednou však začala kroužit na místě. Viděli jsme, že balon je v půli prolomen, oba konce jsou více nahoru. Pak se nám balon ztratil za vrchem. Upozorňoval jsem druhé, že se vzducholodi něco stalo, nějaká porucha. V tom jedna strana balonu, z našeho pohledu ta pravá, praskla. Plyn unikal, tím pravá strana rychle klesla, v levé byl plyn, ta zase šla nahoru, balon tedy místo vodorovně stál kolmo. Za několik vteřin vyšlehl mocný plamen a balon naráz padl do moře. Z našeho přístavu na místo pádu rychle jely dvě italské torpédovky a lodě okolo meškající. Ještě tam zachránili některé živé, všichni byli zranění a popálení, mnoho mrtvých.

Léto 1918. Dělostřelectva tam byla ohromná. Střelba byla řízena z balonů telefonem. Byl to nádherný rozhled na všechny strany, zvláště když jsme se dostali do vrchů, odkud bylo viděti, kam se do dálky na obě strany táhne naše fronta. Vpravo i vlevo zároveň s námi postupovaly francouzské balony upoutané lany k těžkému nákladnímu autu. Jeden den přiletěla nad náš balon celá letka německých aeroplánů. Střílelo se po nich, byly ve veliké výšce, najednou jeden se stočil na křídlo a bokem letěl prudce dolů. Radovali jsme se, že byl zasažen, on se ale mizera v blízkosti země srovnal, střelil do balonu a už rychle prchal pryč. Pozorovatel okamžitě skočil dolů padákem, při dopadu na zem rychle běžel od místa možného pádu vraku, a vtom z balonu vyšlehl plamen a hořící koule se řítila dolů. Pozorovateli se nic nestalo. Druhý den to francouzští letci Němcům oplatili.

Jaroslav Janda zažil na vlastní kůži i plynové útoky a pohyb v plynové masce. V rozsáhlých pamětech sepsaných ve třicátých letech popisuje své setkání s yperitem v posledním roce války.

Utábořili jsme se v pěkném smrkovém lesíku. Na svém místě jsem našel krabičku a v ní skleněné trubičky s čirou tekutinou, v nich zasazený doutnák s háčkem a rozbuškou a na krabičce návod, co se s tím má dělat. Při opuštění místa natrvalo má se to rozvěsit za háčky na stromy, zapálit a rychle odejít. Byl to yperit, německý vynález, čirý a bez zápachu, kterým Němci zamořovali terén. Jediná kapka, když přišla na holé tělo, vyleptala do hloubky díru a udělal se velký vřed. Po zapálení kapalina vybouchla, rozstříkla se po křoví, a pokud tudy někdo procházel, dostala se snadno na obličej nebo na ruce. V létě se vypařovala a po vdechnutí z toho mohla být opět smrt. Tehdy za války se nevědělo, jak si s yperitem poradit. Vyzkoumali jen, že se kapky mají spláchnout horkou vodou a postižené místo posypat chlorovým vápnem. Objevená zamořená místa se ohraničila ohrádkou z kůlů a provázku a nápisem „yperit“.

 

Seriál o první světové válce nahlížené skrze korespondenci, deníky a paměti českých vojáků vzniká ve spolupráci s autory projektu Českého rozhlasu Polní pošta.