Každý by ji měl mít. A vlastně ji skoro každý má. Studnu, do které sahá, když pivo zruší nesmělost, zásobárnu, odkud vytahuje příběhy, nasbírané za život. Někdy jsou to historky vlastní, častěji cizí, někdy pravdivé, častěji domyšlené a občas i vycucané z palce od startu až do pointy. Každopádně jde o valouny mnohokrát omleté, osvědčené, vyhlazené smíchem nebo pozorností posluchačů do ideálního, hydrodynamického tvaru.

Brožurka s neobvyklým názvem MUDr. PhDr. Jarmila Beichtenová: Kazuistika pacientů Michala Šandy a Jakuba Šofara – literární anamnéza (Novela bohemica 2014) je právě takovou zásobárnou. Dva matadoři české literatury i českého pohostinství sem seškrabali základní podhoubí svých vyprávění nad pivním táckem. Zdroj, odkud tečou slova, když narážka, termín nebo cizí historka rozezní cosi skrytého v osobních dějinách a vytáhne to ven.

Samozřejmě – tu knížku napsali literáti. Má tedy i další ambice, dva monology (Šofar i Šanda píšou zvlášť) v ní tečou na protilehlých stranách vedle sebe. Tahle formální šaráda má splétat cop textu, ve kterém se motivy a příběhy dostávají do zvláštních souvislostí, vzájemně se ruší, posilují a hrají si spolu. Na pár místech se to snad i povede, ale jinak experimenty historkám nikdy moc nesvědčily.

Vraťme se ale k příběhům z hospod. Když slyším o blonďaté holčičce, které tramvaj ujela hlavu, nebo jedno z tisíců vyprávění o úspěšném boji za modrou knížku, vlastně mě nezajímá, je-li pravdivé. Nebo ještě jinak: chci, aby pravdivé bylo, a proto je za takové považuju.

Orální historie je už svým názvem předurčena opakovaně rozesmávat rozvernou společnost. Z vyprávění pamětníků rekonstruuje realitu minulosti, snaží se odhalit pravdu. Posedlost tím, co lidé „opravdu“ zažili, z ní ale činí disciplínu okleštěnou a nedostatečnou. Kdyby se odvážila do hájemství putykových legend, výmyslů, pohádek a situačních vtipů, zjistila by toho o skutečnosti a dějinách mnohem víc. Ve výmyslech se skrývají touhy, strachy, naděje a smích. A pochopit podstatu smíchu kterékoliv doby znamená pochopit tu dobu.

Michal Šanda (vlevo) a Jakub Šofar

Michal Šanda (vlevo) a Jakub Šofar

FOTO: Milan Malíček, Právo

Katalogy osobních historek by si neměli psát jenom spisovatelé. Každý by si potřeboval udělat takovouhle zásobárnu, aby věděl, co je zač. Nejde o společenskou paměť, folkloristé už dnes sbírají městské legendy a dětské říkanky, to jsou ale kolektivní díla. Historky jsou osobní, psychologická, jedinečná záležitost. Nikdo nemá ten katalog stejný. Každý z příběhů, které v nás zůstanou a které máme sklony šířit, o nás říká něco podstatného. Jistý zvláštní, hlubší druh pravdy. Doktoři, psychiatři a manipulátoři budoucnosti budou toužit po historkách každého z nás, aby si mohli udělat spoustu přesných anamnéz.

Kdekdo si vzpomene na Hrabala. A na Haška, jasně. Na Hakla. A na spoustu jiných, co nejsou od H. Historka ale od H je a je to náš národní žánr. Francouzi jsou skvělí v románu, Britové v dramatu, Poláci v patosu a Španělé v takových těch hysterických věcech. My jsme dobří v historkách. Jestli z nich někdo od Boccaccia dál udělal velkou literaturu, jsme to my. Umíme to, žijeme tím, rochníme se v tom jako přeštické prase v přeštickém blátě. Je načase historku pěstovat, vypisovat na ni granty, poslat výzkumníky do terénu k politým ubrusům a dokumentaristům uložit, ať hledají mistry oboru. Když pochopíme, v čem jsme silní, můžeme tím okouzlovat sami sebe i svět.

Šanda s Šofarem si vzali velké sousto. Oba toho znají víc, než teď chtěli napsat, oba mají v plánu i další knížky a nemůžou se vypsat z podoby. Ale ten záměr je skvělý. Až si z nich někdo vezme příklad a vyprázdní se opravdu důkladně, až si někdo sáhne na dno a vydá celou svou hospodskou existenci všanc v jediné knížce, pak vznikne něco skvělého. Takový ten text, který má v sobě každý, ale jenom jeden ho dokáže napsat.

(Disclaimer: Autor chodí s oběma literáty na pivo.)