Tušili jste, v co se stuckismus vyvine, když jste v roce 1999 stál u je ho zrodu?

Thomson: My jsme stuckismus zakládali už s tím, že z něj jednou bude zásadní umělecké hnutí. Od začátku jsem byl přesvědčený, že klíčové je dostat ho do médií - a to jde nejlépe skrze nějakou nápaditou, provokativní akci. Tou jsem ale nechtěl zatížit samotné naše umělecké výstupy. Zvolili jsme proto demonstraci proti výsledkům Turnerovy ceny a kampaň proti tomu, aby Tate Gallery skupovala díla od členů své vlastní správní rady. To k nám upoutalo pozornost. A my mohli skrze tyto iniciativy veřejnosti tlumočit stuckistické ideje – důraz na řemeslné kvality, otevřenou komunikaci s divákem, respekt k tradičním postupům a médiím.

Dnes už každoroční demonstrace proti Turnerově ceně – proběhlo jich prozatím třináct – vystřelily stuckismus do světa, jde o mezinárodní ocenění a my se tím protestem vlastně stali jeho nedílnou součástí. Má to ovšem tu nevýhodu, že jsme občas víc vnímáni jako buřiči než jako umělci. Jenže alternativou bylo jen být úplně neznámí.

Stuckismus má své odnože po celém světě.

Thomson: V 52 zemích světa je dnes 235 stuckistických skupin. Některé z nich jen přežívají, jiné jsou ale opravdu aktivní. Je to hodně o lidech.

Harvey: Překvapuje mě, že je idea stuckismu schopna zaujmout tolik lidí, že je to všeobecně srozumitelná myšlenka překračující hranice zemí, kultur i jazyků.

Thomson: Vypadá to, že potřeba a důvody, ze kterých stuckismus vznikl, byly opravdu globální. Zároveň je ale každá z našich skupin schopna přinést do hnutí nějakou svou iniciativu. Třeba v roce 2000 lidé z Melbourne zosnovali Opravdovou Turnerovu cenu jako konfrontaci s londýnským oceněním. Stuckisté v New Havenu v USA spustili akci Válka proti Bushovi ve stejnou dobu jako londýnští stuckisté Válku proti Blairovi – obojí vzniklo jako protest proti invazi do Iráku. V současnosti je světově nejaktivnější pražská buňka Central Europe Stuckists. Já jsem se teď nějakou dobu věnoval výhradně malbě a jsem hrozně rád, že někdo přebral štafetu a dal do prezentace světového stuckismu tolik energie jako čeští umělci Jaroslav Valečka a Jiří Hauschka.

Jednou z výrazných postav hnutí je i Robert Janás.

Thomson: Pro historii stuckismu je to klíčová figura – založil první stuckistickou buňku v Česku, napsal monografii Stuckism International: The Stuckist Decade 1999–2009 a podílel se na řadě českých i britských výstav.

Harvey: Jsem moc vděčný Robertu Janásovi, že propojil Londýn s Prahou, a že jsem tak mohl vstoupit do prostředí, které mi přineslo spoustu inspirace a zážitků. A taky za to, že jsem zde potkal řadu výborných umělců – Jiřího Hauschku, Jaroslava Valečku, Markétu Urbanovou, kteří teď pro mě nejsou jen kolegové umělci plnící stejnou misi, ale přátelé.

Ve svých malbách často citujete české umělce, například Pavla Brázdu.

Harvey: Poprvé jsem se s vaším uměním seznámil už v roce 1979, kdy jsem navštívil přednášku Petera Hamese o české filmové nové vlně. V té době mě ohromil hlavně snímek Valerie a týden divů režiséra Jaromila Jireše, který měl na mě jako na mladého studenta obrovský dopad. Předtím jsem pokoukával hlavně po americké umělecké scéně, ale tady jsem si najednou uvědomil, že se mnohem zajímavější věci dějí třeba zrovna ve středu Evropy. Později jsem zjistil, jak důležitou roli hrála Praha v rámci evropského surrealismu, objevil jsem Devětsil, dílo Toyen a Karla Teigeho. Časem ve mně dokonce české umění rezonovalo víc než to britské.

Stuckisté Charles Thomson (vlevo) a Paul Harvey (vpravo)

Stuckisté Charles Thomson (vlevo) a Paul Harvey (vpravo)

FOTO: Charles Thomson

A moje tvorba je vlastně takový deník – cokoli se mi stane, objeví se v mé malbě. Když jsem byl v Praze v roce 2009, navštívil jsem výstavu Pavla Brázdy. A hned jsem věděl, že tento zážitek musím nějak zdokumentovat. Prvky jeho díla v mých malbách reprezentují životní sílu umění – jeho koncept hominismu, umění pro lidi. To je něco, v co věřím, protože i já chci komunikovat s divákem, ne být vůči němu uzavřený nebo se nad něj povyšovat.

Z toho, co jsem o Češích zjistil, se zdá, že v jejich myšlení byl vždy přítomen avantgardní přístup, který vtahovali do všech druhů umění. O současné scéně mi sice Robert Janás říkal, že v ní markantně převažuje konceptuální umění, ale vždycky, když jsem Česko navštívil, bylo tu i dost dobrých malířských výstav. Jednou jsem nedaleko Karlova mostu viděl nějaké mladé umělce oblečené jako anarchističtí punkeři táhnout excelentní malby, což jsem vnímal jako dobré znamení, že u vás existuje skutečná pluralita uměleckých výrazů.

Thomson: Z perspektivy britského establishmentu je bohužel Česká republika téměř neviditelná a jména jejích klíčových umělců většinou neznámá. Naproti tomu musím potvrdit, že perspektiva stuckistů je naprosto jiná: Praha je jedním z nejdůležitějších stuckistických center, pro naše hnutí je to dnes klíčové město.

Co čeká stuckismus do budoucna?

Thomson: Poté, co se mi podařilo etablovat mezinárodní platformu stuckismu, bych si přál její uznání a známost i mezi širšími vrstvami společnosti.

Harvey: Stuckismu jde o víru v sílu umění. Umění patří lidem, jako jsme my, jen musíme vytrvat a nenechat se odradit tím, že je umělecká scéna kontaminovaná šílenci s nekrocenými ambicemi.