Třicetiletý četař 11. zdravotního oddílu v aktivní službě Jaroslav Janda cestoval v jednom z prvních vlaků mířících na jih. Nevěděl, kam je jeho jednotka vyslána, ale přál si jet na srbskou frontu. Cestou ho potkaly příhody jako vy střižené z Osudů dobrého vojáka Švejka.

První naše zastávka byla až v Benešově. Zatáhli nás daleko od hospody. Rozkaz zněl: Nevystupovat! Tak jsme tedy vystoupili a alou k hospodě! Tam ale nestačili čepovat, tak jsem se vrátil a taktak, že mi neujel vlak. Jenom čtyři nám tam zůstali a dohonili nás až v Bosně. Málokde jsme zůstali stát, cestou nám dali oběd, polský salám, velké kusy. Jak se vezl v pytlích, v tom parnu se zapařil a pak nám bylo špatně. Jak jsme vjížděli do Vídně, ve všech oknech i podle trati plno lidu mávalo šátky a řvalo: „Heil!“ Vlak pomalu vjížděl do stanice, já opřen o futro dveří jedním ramenem, hlavu ven z vagonu a vrhnul jsem statečně. Ač mi bylo moc zle, připadalo mi směšné, že jim na jejich „heil“ bliju! Zatáhli nás na jedno nádraží na slepou kolej, naši kuchaři vařili kávu s rumem. Pak jsem si lehl na trávník vedle kolejí a po vypití kávy s rumem a vyspání jsem byl zase chlapík. V noci nás přetáhli na jižní nádraží a jelo se dále k jihu. Pochopili jsme, že jedeme na srbskou frontu.

Na Balkán byl vyslán i výtvarník František Karásek. Ve vlastnoručně ilustrovaných pamětech vzpomíná na průjezd Vídní a Bratislavou.

Třetího srpna časně ráno probouzím se ve Vídni. Kolem tratě Vídeňáků jako mravenců, domy ověšeny nesčetnými prapory, ze všech stran nadšený řev: „Heil!“ A až do ochraptění různých kleteb Srbům. A trubači naši do řevu šílících Vídeňáků bez únavy troubí signál k útoku.

Láhve piva, koše uzeniny, žemlí, cigaret podávány jsou našim hochům do vagonů. A hoši jsou vděčni – řvou Vídeňákům „Hurá!“ pro radost a trubači novým signálem „K útoku!“ vpadají ve zběsilé šílení vídeňské.

Večerem dojíždíme na špinavé nádraží v Prešpurku. Elegantní a navoněné maďarské židovky drze si nás prohlížejí, nafouknutí Maďaři rozdávají kuřivo, dokonce jakýs magnát maďarský několikahektolitrový sud vína nechal vyvalit, dno vyrazit a: „Vojáci, pijte, chlastejte!“ Obdivoval jsem naše hochy: solidně naplnili svoje polní láhve a odešli, zato však naši Němci od Sušice vrhli se na sud jako zběsilí. Ještě za světla opustili jsme Prešpurk a klidná noc ten náš zvěřinec milostivě ukryla. Dlouho seděl jsem s přítelem doktorem Böhmem v budce brzdiče a pohlížel do nekonečných těch rovin jasně měsícem ozářených. A vlak šílenou rychlostí spěl kupředu, prolétnul nádraží, zabouřil a stále jen vpřed, bez oddechu...

Třiatřicetiletý otec čtyř dětí a majitel hospodářství z Pelejovic u Veselí nad Lužnicí Vojtěch Mach putoval mezi prvními na ruskou frontu. 13. srpna 1914 píše lístek své ženě Rozálce: Vědomosť dávám, že jsme v Jaroslavi v Polsku. Daří se nám všelijak. Máme blízko na ruské hranice. Já vás všecky vespolek líbám. Sbohem dávám ještě jednou, moje děti, tatínku a maminko. Ještě sbohem má Rozálko. Brzy mi pište rekomando.

Vojtěch Mach zahynul v roce 1916 v ruském zajetí v tehdejším Turkestánu.

Cestou na východ branci zpívávali na známý lidový nápěv slova „Červený šátečku, kolem se toč, jedeme na Rusa, nevíme proč“. Nebyla to jediná píseň, které rekruti pozměnili text, jak uvádí Josef Jakubíček z Veselí nad Moravou ve své vzpomínce na odjezd z Brna.

V poledne odcházíme na nádraží doprovázeni hudbou, která vyhrává pochody, mezi jinými také Castaldo. Kordon jiného vojska nás z každé strany doprovází, s některými se přišli rozloučit rodičové, milenky i známí. Jakmile jsme přišli na Jiskrovu, začli jsme zpívat tehdy oblíbenou píseň „Slunko jasné za černými mraky k zemi se schyluje, ti osmnáctiletí, jsou to ještě děti, táhnou do boje“. Hned bylo veleno přestat zpívat, my jsme nepřestali, až hudba přehlušila náš zpěv. Normálně se zpívalo „Ti čeští vojáci, moravští třeťáci, táhnou do boje“. Čepice jsme měli ozdobené kvítím a různou zelení a oni to byli opravdu osmnáctiletí, co odcházeli na frontu.

Seriál o první světové válce nahlížené skrze korespondenci, deníky a paměti českých vojáků vzniká ve spolupráci s autory projektu Českého rozhlasu Polní pošta.