Hlavní obsah

Kritik Pavel Mandys o české literatuře: Chybí nesmlouvaví editoři

Právo, Lidmila Kábrtová, SALON

Pavel Mandys (1972) spoluzaložil o. s. Litera, které od roku 2002 vyhlašuje knižní ceny Magnesia Litera. Loni také pomohl sestavit sborník 2 x 101 knih pro děti a mládež (Albatros 2013). Příhodně na konci školního roku jsme se ho jako kritika zeptali, jak na tom je česká literatura.

Foto: Petr Horník, Právo

Pavel Mandys na Nové scéně ND, kde se tradičně udělují Magnesie Litery.

Článek

Co jí podle vás schází?

Nejvíc chybí nakladatelští redaktoři a editoři, kteří by s původními texty citlivě, ale nekompromisně pracovali. Příliš mnoho českých knih by potřebovalo důslednější ruku editora. To máme asi společné s podobně malými jazykovými oblastmi, ve větších zemích si na to dávají pozor. Přesněji řečeno, oni u nás jsou lidé, kteří by byli schopni to dělat, ale nakladatelé na ně nemají dost peněz.

Uvedl byste příklad nějaké knihy českého autora, která tím utrpěla?

Myslím, že editor by pomohl všem šesti knihám, které byly letos nominované na Magnesii Literu v kategorii próza. Včetně té vítězné od Emila Hakla. Tím nechci říct, že to jsou knihy špatné, naopak myslím, že jsou velmi dobré a patrně skutečně nejlepší, jaké tu loni vyšly. Ale při jejich čtení jsem se častokrát nemohl zbavit dojmu, že by bývaly mohly být ještě lepší.

Jak se podle vás mění český knižní trh?

Oproti devadesátým letům více podléhá aktuálním celosvětovým módám. Odtud úspěch knih jako Stmívání, Padesát odstínů šedi i jiných globálních hitů. A odtud také snaha nakladatelů rychle se přiživit na úspěchu jednoho titulu vydáním něčeho podobného. Děje se to ve světě i u nás a dít se to bude, s dobrou literaturou to ale obvykle nemá nic společného.

Může to přesto české literatuře něco přinést?

Knižnímu trhu možná, literatuře jako takové rozhodně ne.

Za rok 2013 se mezi desítku nejprodávanějších papírových beletristických knih dokázali z českých autorů dostat jen Zdeněk Svěrák a Michal Viewegh. Nakolik mají u nás šanci uspět noví autoři?

Český čtenář je velmi konzervativní, svědčí o tom i dlouhotrvající obliba bestselleristů osmdesátých let Zdeny Frýbové, Ludmily Vaňkové nebo Pavla Frýborta, jejichž knihy se masově četly a prodávaly i dlouho po začátku 21. století. A to přesto, že v médiích tito literáti v podstatě nebyli vidět. Ale zároveň máme dobré příklady toho, že i neznámí autoři se mohou prosadit: nejlepším je Kateřina Tučková a její Žítkovské bohyně.

Čím podle vás čtenáře oslovily právě Bohyně?

Úspěch knihy se rodí nečekaně a neplánovaně. A je skvělé, že nelze vypočítat jako u filmu, kde se podle rozpočtu, počtu hvězd a triků dá přece jen odhadnout.

Část odborné veřejnosti rozhýbalo prosincové prohlášení tří mladých prozaiků – Ivany Myškové, Jany Šrámkové a Jana Němce. V něm se věnovali i tématu tzv. velkého románu a skutečnosti, že doba a stav společnosti jeho vznik prakticky vylučují. Jak toto vnímáte?

Téma velkého románu se vine debatami českých literárních kritiků už od devadesátých let, často má ta představa až podobu nějakého svatého grálu, nedosažitelného v současných podmínkách, kdy autoři nemají ani čas, ani peníze, aby se na nějakou rozsáhlejší a propracovanější věc soustředili. Asi by bylo skvělé, kdybychom u nás měli spisovatele, kteří dokážou napsat obšírný společenský román – jako v Americe Jonathan Franzen, v Británii Ian McEwan a ve Francii Michel Houellebecq. Ale že to u nás nikdo nezkouší, neznamená, že nevyšla díla svou podstatou velká. I když mohou mít třeba podobu nenápadných civilních povídek jako sbírka Jana Balabána Možná, že odcházíme.

Na onen manifest se reagovalo i ve smyslu, že mladí autoři hledají sami pro sebe alibi. Co si o tom myslíte?

Není neobvyklé, že se autorům razantních prohlášení podsouvají skryté úmysly. Možná je i měli, nevím; a nemyslím, že by to bylo podstatné. Jejich text byl konkrétní reakcí na konkrétní debatu na půdě Ústavu pro českou literaturu. Získali pocit, že někteří čeští kritici mají předem danou představu, jak by měl vypadat dobrý román. A že jejich psaní takovou představu nemůže uspokojit: tak se pokusili bránit. Společným rysem jejich textů je spíše introvertní ladění, mají blíže k poezii než k epice, v případě Ivany Myškové a Jany Šrámkové je to psaní řekněme subtilní. A mají právo dát najevo, že i taková může být současná próza, že nemusí jít jen o popisný realismus. Zároveň si ale nemyslím, že by tento druh literatury byl opomíjen, Literou byli oceněni třeba Zuzana Brabcová či Ivan Matoušek.

Loňský rok byl u nás rekordní co do počtu vydaných dětských knih. Čím to je?

Tento jev trvá již delší dobu a jeho příčiny jsou nejspíš demografické. Silná generace Husákových dětí začala po roce 2000 zakládat rodiny a zajímat se o knihy pro své děti. Ale důležité je zmínit i existenci nakladatelství Baobab a Meander, která zprvu donkichotsky a později čím dál úspěšněji vydávala novou původní českou tvorbu pro děti. Jejich produkce přiměla tradiční velké nakladatelské domy Albatros a Mladá fronta, které se ještě před deseti lety spoléhaly na reedice a překlady, aby se zase začaly zaměřovat na původní knihy pro děti.

Sám se dětské knize věnujete, s kolektivem autorů jste připravil sborník 2 x 101 knih pro děti a mládež.

Já k té generaci Husákových dětí patřím, a když na mě kamarádi a vrstevníci neustále doráželi s otázkami, jaké knihy by měli pořídit potomkům, došlo mi, že by bylo dobré kritickým pohledem zhodnotit minulost a současnost domácí i zahraniční tvorby pro děti. Nakonec jsme 2 x 101 knih pro děti a mládež pojali jako encyklopedii, která má nejen propagovat to nejlepší, ale také přinášet rodičům, školám i samotným mladým čtenářům ucelenou a přehlednou představu o knihách, jimž se v podstatě nelze vyhnout – jako zmíněnému Stmívání.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám