Hlavní obsah

Estonsko-finská spisovatelka Sofi Oksanen: Máme rok 2014, proboha!

Právo, Klára Kolářová, SALON

Sofi Oksanen (1977) je prozaička estonsko-finského původu. Na svém kontě má čtyři knihy, tři z nich byly přeloženy do češtiny. Naposledy Čas ztracených holubic (Odeon 2013). Do Česka zavítala mimo jiné kvůli svému referátu k situaci na Ukrajině, který přednesla v Senátu.

Foto: Toni Härkönen

Sofi Oksanen

Článek

Považujete se za angažovanou autorku?

Pokud mám právo a prostředky vyjadřovat se k tomu, co považuji za důležité, byla by škoda tuto výhodu promarnit. Jako spisovatelka mám spoustu privilegií – například nad sebou nemám žádného šéfa, nikoho, kdo by mi říkal, co si mám myslet či o čem mám psát. S takovou svobodou se ale samozřejmě pojí i zodpovědnost.

Často se vyjadřujete k situaci na Ukrajině. Přirovnáváte ji k sovětské anexi pobaltských států v roce 1940. Není to příliš zjednodušující?

Jako každé přirovnání. Přesto mě zaráží, jak se dnes na ruské straně používají podobné prostředky jako tehdy: mediální propaganda, lživé interpretace, profesionální demonstranti. Putin předstírá, že je nezbytné nabídnout Ukrajině pomoc. Stejně Moskva v minulosti „zachraňovala“ dělnickou třídu a ve čtyřicátých letech i pobaltské státy.

Jste eurooptimistka?

Rozhodně. V rámci starého kontinentu se dá mluvit o sdílení společných hodnot. Samozřejmě že Unie má své špatné stránky, ale vzpomeňme si na Evropu, kde jsme neměli právo cestovat, kam chceme, a pracovat, takřka kde chceme. Bez možnosti svobodně poznávat vzájemné odlišnosti by byla každá evropská země o dost izolovanější a ochuzenější.

Jakou roli by tedy podle vás v ukrajinské záležitosti měla hrát Evropská unie?

Evropská unie bohužel nemá společnou zahraniční politiku. Mezi jejími členy nedošlo k žádnému konsensu, co se Ukrajiny týče. I Spojené státy uvalily na Rusko po anexi Krymu citelnější sankce než EU. Samozřejmě nevěřím, že sankce něco změní, ale jsou důležité jako symbol – jde o konkrétní čin, ne jenom o slova.

Problém je možná v tom, že Rusko není pro Francii, Británii nebo Německo, velké hráče Unie, moc zajímavé. Nevnímají ho jako hrozbu. Přitom mluvíme o velkém státě, kde je postupně omezována svoboda projevu a kde se nepohodlných novinářů zbavují i krajními prostředky – jako Anny Politkovské. Roky v Rusku nebyly svobodné volby. Poslední, kdo byl zvolen řádně, byl Boris Jelcin v devadesátých letech. Je to země, kde nefunguje zdravotnictví, sociální politika, značná část jeho obyvatel má nízkou životní úroveň a mizerné vzdělání. Jak by mohl takový systém budit dojem, že si ho nemáme všímat? Můžeme opravdu vyloučit, že by se Rusko mohlo v dohledné době stát hrozbou pro evropskou demokracii?

Rusko se, aspoň verbálně, v souvislosti s východní Evropou obává nacionalistických až fašistických tendencí. Jak je na tom v tomto směru Estonsko?

Extrémní pravice neměla v Estonsku nikdy zaznamenáníhodnou podporu. Nicméně různé nebezpečné nacionalistické hlasy jsou čas od času slyšet ve všech silných politických stranách. Pramení to samozřejmě z pocitu ohrožení – s Ruskem za zády se ani jinak cítit nejde. Kvůli tomu pak máme potřebu vidět některé situace v možná dramatičtějším světle. Třeba když se v ruských školách v Estonsku žáci učí sovětské dějiny bez náznaku jakéhokoli kritického přístupu. Nebo když Moskva organizovala demonstrace ruské menšiny proti odstranění bronzové sochy sovětského vojáka v Tallinnu. Ona menšina má u nás silný hlas, rusky mluví náš ministr školství, stejně jako starosta hlavního města – na toho sice prasklo už několik korupčních skandálů, ale dokud za ním stojí estonští Rusové, nestane se mu nic.

Nemáte pocit, že mediální zájem o Ukrajinu upadá?

Ve Finsku, mé druhé zemi, se o Rusku a Ukrajině píše pořád. Ostatně když se Putinův vyslanec Markov vyjádří v tom smyslu, že Finům nedoporučuje vstoupit do NATO, protože zatímco antisemitismus rozpoutal druhou světovou válku, rusofobií by mohla začít třetí, tak to pochopitelně vystačí na týdny mediálních analýz. Ale chápu, že pro západní tisk přestává být situace zajímavá. Zapouzdřila se, zdánlivě zklidnila. Je stabilní ve své nestabilitě. O tom není snadné referovat.

Z Finska pochází váš otec, vaše matka z Estonska. Jak se rodiče seznámili?

V sedmdesátých letech začalo v rámci postupného vylepšování mezinárodních vztahů do Sovětského svazu cestovat více západních delegátů. A bylo pro ně potřeba vybudovat nové, reprezentativní hotely. Sověti požádali o pomoc Finy jako schopné stavitele. Komické na tom bylo, jak celou záležitost Moskva interpretovala. Sověti nemohli přiznat, že potřebují pomoct, a tak se všude psalo, jaká je ve Finsku velká nezaměstnanost a jakýže štědrý sociální program Sověti Finům nabídli. Otec přijel do Tallinnu a tam se s matkou seznámili.

Jak reagovali Estonci na vaši knihu Čas ztracených holubic, kde na osudech několika postav zobrazujete významnou část tamních dějin 20. století?

Estonci jsou zvyklí na to, že o jejich zemi nikdo nic neví. To, že jsou mé knihy vydávány v jiných jazycích, je pro ně trochu nová, nezvyklá situace. Ve svých příbězích navíc nevykresluji estonské dvacáté století zrovna lichotivě. Takže reakce je podobná jako třeba v případě Finska a úspěchu Kaurismäkiho filmů. Jeho snímky taky nejsou zrovna rozjásanou pozvánkou k návštěvě jeho domoviny a Finové si na to museli dlouho zvykat. Estonci mají tendenci trpět komplexem malého národa: nepíšou o nás, nemluví, a když, tak ošklivě.

Foto: Toni Härkönen

Sofi Oksanen

Vás proslavila už prvotina. Stalinovy krávy velmi sugestivně vyobrazují problematiku poruchy příjmu potravy. Z čeho jste čerpala?

Studovala jsem na divadelní akademii, kde je hodně herců a tanečníků, kteří svá těla užívají pro umělecké vyjádření. Poruchám příjmu potravy se v takovém prostředí daří velmi dobře, spousta mých spolužaček toho byla dokladem.

Většina literatury o poruchách příjmu potravy viní ženské magazíny, že na mladé ženy, ale i muže, vyvíjejí nesmyslný tlak v podobě reprodukování ideálního obrazu, toho, jak bychom měli vypadat. To je ale podle mě velmi zavádějící. Anorexie a bulimie byly mezi lidmi vždycky, jen jsme je dlouho neuměli pojmenovat. A stejně jako anorexie a bulimie tady vždy byl i obraz ideální ženy. Na ženské tělo jsou odnepaměti kladeny mnohem vyšší nároky a očekávání než na těla mužů. Podoba tohoto ideálu se v průběhu staletí pochopitelně měnila. Teoretička Valerie Steeleová trefně poznamenává, že korzety, které formují ženské tělo do požadovaného tvaru, vlastně nikdy nevymizely. Jejich kostice dnes jen nahradily svaly.

Jedním ze spouštěcích faktorů těchto nemocí je často prostředí, v němž se člověk pohybuje. Četla jsem na toto téma studii, která se zabývala černošskými ženami v převážně bělošských pracovních kolektivech, které trpěly poruchami příjmu potravy, ačkoli byly vychovány v komunitě, která měla k jídlu zdravý vztah. To mě donutilo přemýšlet o kulturním aspektu anorexie a bulimie, což mě dovedlo k tomu, že je tělo ve Stalinových kravách pro hlavní hrdinku jakýmsi bitevním polem Východu a Západu. Kořeny tohoto sporu, který vyústí v její nezdravý postoj k jídlu, sahají desítky let zpátky – k druhé světové a studené válce.

To celé mělo i trochu didaktický záměr. Mladší ročníky si přečtou knížku o poruše příjmu potravy, ale zase je moc nezajímají témata jako studená válka. No a starší ročníky se zajímají o historii, ale o anorexii a bulimii toho moc nevědí, ačkoli jimi třeba trpí členové jejich rodiny.

Vy se označujete také za feministku. Co byste řekla na argument, že se feminismus už přežil a že všechny důležité bitvy už ženy vyhrály?

Litujeme ženy před sto padesáti lety, že byly nesvobodné, a ani si to neuvědomovaly, ale nemůžeme vědět, jak nás budou posuzovat další generace. Třeba jim budeme připadat jako chudinky, zajatkyně společenských norem, ať už ohledně požadavků na vzhled, práci či volný čas. Není sporu o tom, že některé nesmyslné nároky na ženy jsou v naší společnosti zažité.

Například?

Doufám, že ženy-političky přestanou odpovídat na stupidní otázky o tom, jak zvládají skloubit kariéru a rodinu. Copak se snad na to novináři ptají prezidentů nebo premiérů? Já jako spisovatelka tyto otázky přecházím mlčením a stejně, i když dobrá polovina z aktivních finských literátů jsou ženy, se mě na to pořád někdo ptá. Máme rok 2014, proboha!

Reklama

Související články

Nad knihou: Strčit si prsty do krku

Prvotinu Sofi Oksanen Stalinovy krávy (Odeon 2012) přeložila Linda Dejdarová. A budiž jí dík za to, že můžeme i my podržet vlasy zvracející bulimoanorektičce...

Nad knihou: Prosyceno dvojím chladem

V románu Sofi Oksanen Stalinovy krávy (přeložila Linda Dejdarová, Odeon 2012) hraje důležitou roli tallinnský hotel Viru. Během svého pětiletého pobytu...

Výběr článků

Načítám