Brazilcům vadila hlavně korupcí zatížená výstavba stadiónů, na kterou šly jejich vlastní nehorázné daně. Každý z nich odevzdá státu více než půlku svého výdělku a dostane méně než leckterý občan země třetího světa. Šampionát měl tak až do minulého čtvrtka nálepku nutného zla a fotbal se skloňoval hlavně spolu s počtem nemocnic a škol, které za ty prachy mohly být a nejsou.

Největší televizní stanice Globo až do prvního výkopu míče podrobně ukazovala všechno, co se nestihlo dostavět, co se zpackalo, a všichni, kdo v ulicích proti té zvůli protestovali, byli za hrdiny. Brazilcům vadilo i to, že na ně fotbal kouká ze všech reklam od vložek po jogurt, a taky představa, že když turnaj vyhrají domácí, jejich současná prezidentka díky tomu ovládne příští volby.

Jenže pak to přišlo. Kráčela jsem zvolna do místní večerky v malém tropickém městečku Batayporã, v překladu Baťova dobrá voda, abych se s místními farmáři koukla na úvodní zápas s Chorvatskem. Majitel večerky totiž vlastní dataprojektor a promítací plátno. Přišla jsem trochu pozdě a uvnitř vládlo hrobové ticho. Brazilci inkasovali vlastňák. Ale hned v dalším momentu všichni pochopili, že bez jejich energie vysílané do éteru fotbalovým idolům bojujícím na předraženém stadiónu půjde všechno do kopru. Atmosféra se proměnila. Farmáři bučeli, výskali, ječeli a nakonec tančili, když Brazílie zvítězila 3:1.

Markéta Pilátová

Markéta Pilátová

FOTO: Jiří Sobota

Ve jménu opět nalezeného fotbalu se pak v ulicích Baťovy dobré vody výskalo a pilo až do rána. A s farmáři tančila i jedna dívka, která na sobě měla chorvatský dres. Když kráčela tropickou nocí vedle barů a večerek, kde donekonečna promítali klíčové momenty zápasu, vlály za ní dlouhé blonďaté slovanské vlasy a padaly na kostkované pole chorvatské bílo-červené vlajky. Lidé ji utěšovali, kupovali jí drinky a někteří tleskali. Fotbal se vrátil.

Prezidentské volby jsou ještě daleko, na protesty bude času dost. Teď je důležité vyhrávat.