Jak jste prožil pád Ceaușescova režimu?

Studoval jsem prvním rokem na univerzitě a revoluci jsem vůbec nečekal. Střelba začala dva kilometry od školy. Tu první noc jsem na ulici nešel, ale tu další už ano, stejně jako zbytek Bukurešti. Byl to krvavý prosinec. Obrovské škody způsobila mizerná koordinace jednotlivých vojenských jednotek, nedostatek disciplíny a střelba do vlastních řad. Takhle mi umřel kamarád. Jeho velitel ho poslal ve špatný čas na špatné místo. Bylo mu dvacet a chyběl mu měsíc do konce vojny. Když po mnoha letech armáda zpřístupnila svůj archív, zjistil jsem, že takových případů se stalo třiapadesát! Třiapadesát bezdůvodně mrtvých lidí.

Jeho smrt mě hrozně zasáhla, dokonce jsem o tom napsal román, jmenuje se Noc, kdy za tebe někdo zemřel a události té doby bere z úplně opačného konce než S bubnem na zajíce chodil. Tam není žádný humor, knihy spojuje jedině doba zlomu a to, že jsem tehdy studoval matematiku, jejíž výuka byla mimochodem v Bukurešti na naprosto špičkové úrovni. Učili nás živoucí legendy, já chodil do školy jako na koncert… Ale cestou jsem musel projít ulicemi plnými skandujících lidí.

Moje závěrečná zkouška vyšla zrovna na den nějakého obzvlášť vyostřeného protestu, policie vyklízela ulice, dav se odmítal hnout, a já nad tím svým testem najednou uslyšel ohromující explozi. Byl to policejní autobus, do kterého někdo hodil Molotovův koktejl. To byla Bukurešť té doby. Tři roky nejistoty.

Taky jste skandoval?

Ne. Nikdy jsem nevěřil v nic, co by vyžadovalo akci tohoto typu. Zároveň pro mě ty protesty byly příliš nejednoznačné. Jako když se Eduard Ševardnadze přijel poklonit padlým během revoluce a dav začal volat, ať jde domů. Tomu obratu jsem nerozuměl a narůstal ve mně pocit skepse.

Vždycky mi přišlo trochu přehnané říkat československému listopadu 1989 revoluce. Po přečtení vaší knížky si tím jsem jistá už úplně.

Proto vás Čechy taky tolik obdivuju! Jak civilizovaně to u vás proběhlo. U nás intelektuálové bohužel selhali na celé čáře. Nikdy nebyli schopni dosáhnout takového stupně morální důvěryhodnosti jako u vás. Zato se rychle přizpůsobí podmínkám kohokoli, kdo je u kormidla. Jmenujte mi rumunského intelektuála, který byl opravdovým disidentem. Kromě Paula Gomy, který podepsal Chartu, byl vyhnán ze země a Ceaușescu osobně dohlédl na to, aby mu sebrali pas, jsme neměli nikoho. Když zítra přiletí Marťani, rumunská intelektuální elita je určitě podpoří, jako všechny, kdo se chopí moci.

Je to morální důsledek turecké okupace?

Nesmí se to říkat, ale ano. Národ vždycky zformují jeho dějiny. Rumuni se museli přizpůsobovat od 16. století, jinak by je popravili, byla to otázka života a smrti. Ne že bychom v Rumunsku neměli hrdiny. Elisabeta Rizeaová byla vesničanka, která v padesátých letech podporovala skupinu antikomunistických partyzánů, dávala jim jídlo. Chytili ji, mučili, přišla o vlasy, ale nic neřekla. Zato na jiné uděláte bubu a řeknou i to, co nevědí. Vy jste měli Havla a už to vás posunulo o dvacet let dopředu. Mimochodem Paul Goma ten pas dodnes nemá, protože odmítá podepsat žádost o občanství, o které přišel protiprávně. Prý není jiný zákonný způsob, jak mu ho vrátit. To je Kafka! Já jsem do začátku devadesátých let vložil spoustu naděje, opravdu jsem věřil, že ten chlív za pár let vyčistíme a vrátíme se k normálu. Jenže – kdy vlastně bylo Rumunsko naposledy normální? Vůbec první demokratické volby se konaly až v roce 1996. Já to pár měsíců předtím vzdal a odjel do Ameriky.

V mnoha situacích ve vaší knize se český čtenář vyloženě vidí, naopak o atrakci v podobě exaltovaného náboženství s trochou toho nacionalismu jsme byli „ochuzeni“. Jaká byla jeho role?

Moldavský kníže a válečník Štěpán Veliký, o kterém je v knize řeč, je náš politický svatý, je to nacionalistická idea natřená náboženstvím, symbol naděje na připojení Moldavska, kterou i církev využívá pro svou větší podporu. Respektuji pravoslavné tradice i náboženství, ale středověké ideje tohoto typu nemají ve veřejném prostoru co dělat. Jednou jsem měl čtení v Temešváru, což je nejintelektuálnější město v Rumunsku, a tu se z publika zvedl chlapík celý v černém a začal na mě ječet, jaktože si dovoluju dělat si legraci z pravoslavné církve! Úplně jsem ztuhnul. Pak mi někdo řekl, že než ten pán přesedlal na náboženství, dělal hodně do sci-fi… Podle průzkumů jsou pro Rumuny nejdůvěryhodnější církev a armáda, věří jim přes 80 procent lidí. To není vtip. Stejné to bylo v osmdesátých letech a stejné je to i dnes.

Nicolae Ceauşescu s manželkou Elenou v roce 1988

Nicolae Ceauşescu s manželkou Elenou v roce 1988

FOTO: Edward Nachtrieb/Files , Reuters

Kdy jste v Rumunsku začali kriticky zkoumat transformaci?

Myslím, že dřív než vy, protože naše problémy jsou o mnoho závažnější. Rumunsko po roce 1990 ztratilo ekonomickou emigrací 3,5 miliónu lidí, to je nejvíc v historii moderní Evropy. Většinou odešli mladí lidé a není úplně jasné, kdo jednou zaplatí penze. Dobré bylo, že ukradené majetky byly vráceny, ale sociálním problémům se nikdo zvlášť nevěnuje a také legislativa zůstává děravá. K té ekonomice: Po revoluci chyběla fundamentální ekonomická kultura. Nikdo neměl ponětí, jak sestavit rozpočet. Po Ceaușescovi zbyly v bance tři miliardy dolarů. Naši představitelé je zvládli rozfofrovat za jediný rok a od té doby se raketově zadlužujeme. Dobře, není to tak hrozné jako v Řecku. Ale k tomu nám chybí už jenom uspořádat olympiádu…

Jste optimista?

Snažím se, ale je těžké být optimista a nebýt naivní. Člověk totiž může snadno uvěřit nesmyslu. Jednou jsem se účastnil historické konference a odnesl si poznatek, že podle některých lidí je rumunština stará sedm tisíc let. Proč by pak jiní nevěřili tomu, že Slunce má smrtící párovou hvězdu nebo že lze určit tvar předmětů podle jejich vibrací, jako v Zajíci. Rumunsko je fantastická země. Ve skutečnosti patříme do jižní Ameriky, někam mezi Uruguay a Kolumbii.

S bubnem na zajíce chodil se Čechům čte lehce, protože jsme tam byli taky. Ale jak na knihu reagují vaši američtí čtenáři?

Pro ně je to především absurdní čtení, respektive abstrakce. Nezažili pouliční protest, který se krvavě zvrtne, sice řeší ekonomické problémy, ale o skutečné sociální nespravedlnosti nevědí nic. Rumunský režisér Cristi Puiu natočil před pár lety film s názvem Smrt pana Lazaresca. Starší muž dostane infarkt, zavolá si sanitku, která po nějaké době sice dorazí, ale postupně ho odmítají přijmout nemocnice po celé Bukurešti. Předávají si ho tak dlouho, až zemře. V Americe to uváděli jako černou komedii, ale ono to bylo bohužel natočené podle skutečné události. Já se vlastně ohromně těším na chvíli, až budu mít čtení v Rumunsku a publikum se nebude smát, protože pochopí, o co jde.