Tehdy, asi tak v roce 1992, jsem se po mateřské dovolené vrátila do zaměstnání a příchod domů, do zimy s dítětem, kočárkem, nákupem a únavou se změnil v tak protivný okamžik, že jsem se přistihla při tom, jak ho oddaluji a snažím se ho hodit na jiného rodinného příslušníka. Nový elektrický kotel přinesl osvobození, bylo to v devadesátých letech a elektřina ještě nebyla tak drahá. S nadšením jsme uhelnou komoru vybílili a přeměnili v dílnu.

Na přelomu tisíciletí se část naší rodiny z domu odstěhovala a bylo jasné, že ti, kteří zbyli, elektrické topení finančně neutáhnou. Elektřina podražila, pořídili jsme tedy znovu kotel na pevná paliva a k němu do kuchyně kamna. Jako pevná paliva jsme měli na mysli dřevo, kterého bylo všude kolem dost, dům stojí nedaleko lesa.

V domě začala být setrvale mírná zima, elektřina, kterou se mohlo topit v nepřítomnosti obyvatel, mezitím opět podražila a dřeva nikdy nebylo dost.

Lidem, kteří chodí do práce a kromě toho musí nejen denně zatopit v kotli, ale také opatřit dřevo na celou zimu, se život změní v nepřetržitou starost o topení, do duší se postupně vkrade podobný pocit, jaký pamatujeme z doby, kdy jsme se vyhýbali zatápění a vynášení popela a měli kvůli tomu výčitky svědomí. V polovině léta člověka přepadne úzkost z toho, čím bude topit v zimě, a protože takových je nás plná vesnice, změní se les ve vosí hnízdo, v němž nepřetržitě vrčí motorové pily. Les ovšem takový režim dlouho neunese, dřevo je stále méně dostupné, až nakonec nenajdete ani jedinou souš. Tím ovšem tato fáze svépomoci končí, dřevo si člověk sice může i koupit, ale to je drahé. Skoro tak drahé jako elektřina a dražší než to zatracené hnědé uhlí i s jeho sirným pekelným puchem.

Nehorázná drahota energií (plyn ve vsi zaveden není, a i kdyby byl, o moc levněji by nepřišel) vede ke státní podpoře zateplování a alternativních zdrojů. Prostudujeme podrobně program Zelená úsporám a zjistíme, že pořízením tepelného čerpadla, které jediné by situaci v domě mohlo vyřešit (na dům padá odpoledne hluboký stín, takže sluneční panely by byly neúčinné, ale následující námitka by se jich týkala také), bychom se tak nehorázně zadlužili, že bychom úsporu nepocítili prostě nikdy – co by se případně ušetřilo na energiích, spláceli bychom v úvěru. Příjmy generace, která v domě zůstala, se nezvyšují, naopak děti rostou. Nikdo se nechce příliš zadlužit, někteří z rodiny už zažili i muka nezaměstnanosti a toho šíleného tlaku splátek a penále, jiní se chystají pomalu na odpočinek, kterého by se, zadluženi, vlastně nedočkali.

Ještě musím napsat, že dům, o němž je řeč, je asi sto let starý, nikterak architektonicky cenný, ale půvabný venkovský domek, původně chalupa, k níž byla ve dvacátém století přistavena měšťanská část, celek pak je pěkný svou nepravidelností a jistou nesourodostí. Z hlediska energetického to příliš racionálně vyřešeno není, časem jsme v tom leccos zlepšili a izolovali, ale pasivní dům z toho stavení nikdo neudělá. Patří k budovám, které charakterizují vesnici, stojí vlastně na návsi. A my, kromě toho, že jsme pro alternativní energetické zdroje, pro úspory a zateplování, jsme také pro zachování autentického rázu venkova a proti tomu, aby se staré, i když je to obyčejné a památkově nikterak cenné, technokraticky nahrazovalo novým. Kromě těchto všech ušlechtilých zásad bychom na nový dům nikdy neměli.

A tak jsme loni, neradi, opět koupili uhlí, které za ta léta rovněž zdražilo, ale dnes je levnější než dříví. Zima byla mírná, ale i tak se z našeho komína linul sirný puch a odpudivě lezl při zemi po celé návsi, ve výšce hlaviček malých dětí.