Děti skutečně mluví. A jsou i docela moudré, ta moudrost se ale neprojevuje průpověďmi typu: „Prezident je něco jako náš pan starosta, jenom ještě větší.“

Děcka mluví tak, jako žijí, celou bytostí. A říkají nám zajímavé věci. Milují filmy od Pixaru a tahají nás na ně, i když jsou vlastně všechny stejné. Dementní chlupaté věci tam pobíhají z místa na místo nereálnou rychlostí a vydávají u toho protivné zvuky. Ten pohyb dává dětem iluzi, že se nenudí, a naše účast, že tam chceme být s nimi. My na filmy od Pixaru chodíme proto, že jsou udělané pro nás, jsou tam dospělé vtipy, dospělé zápletky a celé to trvá dospěle dlouho.

Aby byly jako my, oblékají se děti jako dospělí. Pedofilie je největší tabu dneška, za zneužití dítěte vás umlátí i grázlové v lochu, poslanci skoro aklamací schválili nesmyslný zákon o dětském pornu, protože už to téma jim nese čárky – ale my oblékáme už batolata jako gangstery a štětky. Žádná doba v dějinách tolik nesexualizovala děti. Předškolačky mají své šminky a soutěže miss, v hračkářstvích jsou největší oddělení fašisticky modrá, nebo fašisticky růžová. Dětem se to líbí, protože touží vyhovět podvědomé hysterii dospělých a dospět co nejdřív. Zrušili jsme nevinnost dětství.

Děti s námi chtějí mluvit o smrti. Vědí, že jsou křehké, a my to taky víme, ale snažíme se ten hle děs vytěsnit. A tak se vrací jinudy. I oblečky pro mimina jsou dnes poseté lebčičkami, lebky a kosti nosí děti do školek, mají je na aktovkách, milují je, chtějí je. Smrt si je značkuje. Baroko znalo mementa mori, my máme módu.

Děti s námi mluví, vědí o všem, co se vytěsňuje, říkají to po svém. Jenže my posloucháme jejich žvatlavé roztomilůstky a to nám stačí.