Pražské pouliční scény fotíte padesát let. V čem se změnily?

Ve všem. Dneska jsou ulice plné billboardů a cizích obchodů a intenzita dopravy se nedá už vůbec srovnat, ale hlavně lidi jsou jiní. V dnešní době se sice pořád mluví o svobodě a na každém rohu jsou kamery, ale tenkrát jsem se cítil bezpečněji. V současnosti totiž spousta lidí jen zahlédne objektiv a už vystartuje. Tuhle jsem fotografoval ortodoxního Žida ve velikém kulatém klobouku, a než jsem stačil stisknout spoušť, řekl zwanzig euro. Tak jsem na něj promluvil česky, omluvil se mu, nevyfotil a druhý den vzal svou knihu a s věnováním mu ji strčil pod mříže Jeruzalémské synagogy a přidal kontakt. Neozval se… Zato za třicet let, co jsem každou sobotu po práci zakoupil na vršovickém nádraží za čtyři koruny lístek na vlak a odjel fotit na Sázavu, jsem neměl konflikt ani jeden.

Ze souboru fotografií Františka Dostála Letní lidé...

Ze souboru fotografií Františka Dostála Letní lidé...

FOTO: František Dostál, katalog výstavy

Přitom zrovna tihle vaši letní lidé museli prokázat mimořádný smysl pro humor, protože si z nich na těch snímcích děláte docela legraci…

…ale hlavně se nebáli nechat se vyfotit ve veřejném prostoru, třeba na staré Zelené plovárně, kde bylo dalších sto lidí v plavkách včetně jejich nahatých dětí. Dneska by mě za takové fotky snad zavřeli. Lidi možná nepotřebovali vypadat tak vyžehleně a dokonale. Zajímavé taky bylo, že na plovárně nepoznáte sociální zázemí. Někdo byl lékař, někdo úředník, jiný popelář, já byl v plavkách taky, a to těm víkendovým setkáváním dávalo zvláštní rovinu. Mimochodem ta plovárna došla po roce 1990 velké úhony, zabydleli se v ní bezdomovci a polovina z ní lehla popelem.

Jaké bylo vaše dětství?

Narodil jsem se ve Vršovicích, v ulici Na Louži, která ještě nebyla dlážděná. Do školy jsem od jara do podzimu chodil bos, abych ušetřil boty. V roce 1945 nám padla do školního dvora bomba, tak jsem pak z bezpečnostních důvodů chodil do vesnické školy na Kolínsku, taky bos a pěšky. Učitelé znali nás i naše rodiny, věděli, který chudák žije jenom s mámou, který bydlí v koloniích. Film Obecná škola – to je všechno pravda. Svěrák chodil o dvě třídy nade mnou, Hnízda jsem znal, i když se ve skutečnosti jmenoval Mejstřík.

Fotografovat jsem začal poměrně pozdě, protože mé tělo patřilo zprvu sportu. Běhal jsem sprinty a skákal do výšky, dostal jsem se do Janderovy sportovní školy, trénoval, i nějaké úspěchy přišly, pomohl jsem československému rekordu ve štafetě. Ale pak mě zničila vojna. Fotografii jsem poznal na průmyslové škole, kde jsme se učili pracovat s průmyslovým rentgenem, ale bral jsem to jako zábavu, fotografie rozdával a několik let dokonce zahazoval negativy. Na druhou stranu jsem se tomu hodně věnoval. V sobotu se tehdy pracovalo a já ze zaměstnání chodil Prahou fotografovat, pak jsem to vyvolával ve sprchovém koutě, velké zvětšeniny na válu na nudle, sotva jsem se tam vešel… Ale moje fotografie souvisejí s obyčejným životem, tak co. Mě jako autora ani nikdy nezajímala inscenovaná fotografie. Mám rád pravdu.

Co říkáte na současný trend selfies?

Nic proti tomu nemám, je to hra, lidi v sobě přirozeně mají kousek ješitnosti. Dneska je víc fotografů než lidí a obrázky se na nás valí ze všech stran. Ale vyfotit se vyžehlení na mobil, tím kvalitní fotografie v Národním muzeu nebo v Moravské národní galerii nepřibudou. To nemá s realitou nic společného. On se tím člověk chce vyčlenit z lidského druhu, ale přitom si neuvědomuje, že je jeho součástí a že jsme stejní, jako když jsme žili v jeskyních. Jenom ten oheň snad umíme rozdělat lépe.

Vydal jste dvacet knih, máte za sebou sedmdesát výstav. Tím se může pochlubit málokterý fotograf. Jak vnímáte titulky: Na Hradě vystavuje amatér?

Je to tak, jsem amatér. Já si ani neříkám fotograf, ale fotografující. Taky jsem pořád plný nejistoty a pochybností. Vždycky jsem se pohyboval na forbíně života, celý život jsem ve Škodově paláci vymýšlel obráběcí stroje, a i když jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech dostával pracovní nabídky od časopisů, jsem rád, že jsem nikdy žádnou nepřijal. Potřeboval jsem svobodu fotit, co zajímalo mě, bez objednávky. Doma jsem to pak vyvolal, strčil do obálky a podle námětu poslal do té které redakce. Navíc by mě zaměstnání profesionálního fotografa omezovalo časově. V novinách musíte splnit svou povinnost a přinést snímek – jenomže mě toho zajímá daleko víc! Rád čekám, jak se scéna vyvine, předvídám, jdu obrázku v ústrety. Říká se, že dobrá fotografie se platí ztraceným časem. Čili ti fotografové, co musejí spěchat, vůbec nemají šanci! Když jsem fotil pro Večerní Prahu zápas v ragby a měl za úkol přinést jeden obrázek, nebyl jsem tam dvacet minut, ale celý den. Na zápase, v šatnách, v hospodě. Nakonec jsem donesl fotku, na které je ragbista utíkající bahnem, prší a v jeho obličeji čteme výraz jakéhosi strachu či zděšení, které přesahuje sport. Taky jsem za tu fotku místo honoráře dostal japonský aparát za šest tisíc, co v obchodech nebyl. Ale byl jsem tam celý den, zmokl a nemusel… Dneska to navíc fotografové nemají jednoduché, když se dá pořídit obrázek z fotobanky za pár halířů. Moje amatérská fotografie mi pomohla poznat lidi, se kterými bych si v životě netroufl se seznámit. Ničeho nelituju.

Co válečná fotografie? Lákala by vás, kdybyste tenkrát měl tu možnost?

Ale mě by to ani nebavilo. Když nemůžete lidem pomoci, je to problém. Mám pocit, že devadesát procent lidí fotí ty hladové děti jen pro peníze. Navíc se to nedá dělat celý život. Myslím, že člověk otupí.

Fotografie Františka Dostála zdobí originální smysl pro humor (z cyklu Letní lidé).

Ze souboru fotografií Františka Dostála Letní lidé...

FOTO: František Dostál, katalog výstavy

Vaše fotografie výborně dokreslují lehce satirické knihy o Češích Mariusze Szczygieła. Jak jste se seznámili?

Szczygieł si mě sám objevil, když vydávali česky jeho první knížku o nás s názvem Gottland. Poptával se v redakci, koho by mu doporučili k ilustrování. Ukázali mu tři čtyři obrázky a on se rozhodl pro mě. Myslím, že ho chytly proto, že na nich rozpoznal to naše české přebývání, naše vlastnosti, náš přístup, to, že starosti bereme na lehkou váhu. Já jsem spojován s humorem, ale pro mě je humor smutek přehazovaný vidlemi – to, co po prosetí smutku zbude na druhé straně.

Výstavu na Pražském hradě uvozuje fotka letního člověka, kterému nad hladinu čouhá akorát pupek a na něm pivo. Je to ale vážně typický Čech, anebo jen zkreslující stereotyp?

Tu si vybral kurátor, já osobně ji za nějakou extra fotku nepovažuju. Pro mě to „české“ zosobňuje třeba fotka paní s trubkou, kterou jsem pořídil, když jí bylo 65 let. Dohrála a přišla ke mně, ať přijdu v neděli odpoledne na Žižkov k Zelený lípě. Tak jsem šel. Plno lidí, vedle ní její druh s harmonikou a oba hráli jen tak, žádnou čepici před sebou neměli, jenom pro tu radost. Režisér Evald Schorm si tuhle dvojici vybral do filmu Farářův konec, kde hrají na pohřbu. A když ta paní zemřela, její druh šel pár dní po ní, protože bez ní nemohl být. Tahle fotografie byla samozřejmě taky otištěná a najednou mi přišel domů dopis od její vnučky z vesnice v jižních Čechách, ve kterém stálo, že se její babička na tu trubku naučila hrát, až když jí bylo přes čtyřicet, aby nebyla sama, když ten její hrál v hospodě, a že nakonec právě ta trubka způsobila její konec, protože si tím troubením poškodila žíly na čele. A že až pojedu kolem, mám se zastavit. Není to krásné?

Anebo jiný příběh. U nás ve Vršovicích žil jeden z rodu Rosenheimů, kterého taky znáte z Obecné školy, a ten byl ze smíšeného manželství. Byl to malý drobný chlapec a pro tělesnou nezpůsobilost ho nevzali do československé armády. Samozřejmě později wehrmacht bral všecko. Milého Rosenheima oblíkli do uniformy a poslali do Francie. Při první příležitosti utekl do Anglie, kde ho vůbec neprověřovali a udělali z něj dělostřelce. Do první linie u Dunkerque nosil náboje, přeskakoval o tyči čtyřmetrové kanály. Po válce dostal vyznamenání. To si myslím, že je typicky české. Že se ten parchant z Vršovic projevil jako dobrej člověk. Já mám rád lidi i s jejich chybami, ale protože za tím každej hned něco cítí nebo něco chce, radši to neříkám nahlas.