Jak jste se od svého technického vzdělání dostal k literatuře?

Za mlada jsem si kupoval literární měsíčník Plamen, který tehdy dělaly ty nejlepší osobnosti české kultury, filosofie i grafiky. Myslím, že psaní je věc, kterou se člověk může naučit jedině tím, že přečte spoustu knih. A já četl od rána do večera vše od Rodokapsu až po Dostojevského. Teď už se tomu bohužel tolik nevěnuju, protože když mám v hlavě svůj příběh, cizí mi ho bourá. A pak jsem zjistil, že mě moc současných knih nebaví. Nejčastěji se vracím k těm, které už jsem četl dříve.

K některým z nich se vracím i jinak. V minulém desetiletí jsem například uskutečnil pět jachtařských expedic po stopách Vlaštovek a Amazonek anglického spisovatele Arthura Ransoma. To jsou jedny z vůbec nejpopulárnějších dětských knih, které souborně vyšly pouze ve třech jazycích, kromě angličtiny v japonštině a v češtině. Jsou fascinující tím, že v nich autor popisuje místa, která skutečně existují, ale neřekne, kde leží a jak se jmenují. Jeho knihy fungují jako cestopisy jachtařských revírů Velké Británie, do nichž jsme se vydali a navštívili jsme všechna místa onoho Ransomova světa. Literatura mě tedy provází celým životem a technické vzdělání je pro psaní sci-fi jedině dobrým výchozím bodem.

Odkud pak vzešel nápad napsat fantasy?

K fantasy jsem se dostal poněkud poťouchlým způsobem. Když se tady počátkem devadesátých let poprvé objevily knihy tohoto žánru ve větším množství, zklamala mě jejich úroveň. Připadaly mi jako pohádky; pokaždé tam vystupoval čaroděj a zakletá princezna, čehož jsem si užil dost a dost jako dítě. Proto jsem se rozhodl napsat něco, co by bylo fantasy, ale jiné, temné a divoké, s velmi černou magií. Částečně to měla být i trochu parodie. Líbily se mi tehdy totiž snad jen povídky polského spisovatele Andrzeje Sapkowského, který nově, akčně a až drasticky převyprávěl pohádky bratří Grimmů. Spousta prolité krve, monstra, příšery… To mně připadalo velice vtipné, navíc on umí opravdu dobře psát. To ale byla tehdy výjimka.

Knihy příbuzného žánru science fiction u nás ale vycházely už před revolucí, nebo ne?

Vycházely, ale spíše sporadicky. Průkopníkem byl Adolf Hoffmeister, který přeložil výběr anglosaských sci-fi povídek a vydal antologii Labyrint, což je pro milovníky žánru dodnes téměř posvátná věc. Ale objevovali se tu i další domácí autoři jako třeba Josef Nesvadba, Václav Kajdoš nebo Jaroslav Veis. Počátkem osmdesátých let vznikl Československý fandom, hnutí fanoušků sci-fi, k němuž se vázala literární cena pro začínající autory – dostala název Cena Karla Čapka. Kolem ní se pak vytvořil okruh spisovatelů a žánr se tím výrazně rozšířil. Tvorba spojená právě s tímto okruhem byla pozoruhodná i proto, že se jednalo o angažovanou literaturu, tehdejší sci-fi byla plná protirežimních jinotajů. Já sám jsem takové texty taky psal, vedle klasických povídek z hlubokého vesmíru i velice ironické a protirežimní texty. Pochopitelně jsem po nějaké době narazil. Když v roce osmdesát osm vydal Československý spisovatel mou prvotinu, třetina povídek byla tehdejším ředitelem nakladatelství vyřazena. Část z nich se pak postupně dostala ven, kupříkladu se objevily v různých napůl ilegálních časopisech, které kluby a seskupení fanoušků sci-fi zakládaly oficiálně pod hlavičkou Svazarmu nebo Svazu mládeže.

Není reflexe společnosti ve sci-fi žánru tak trochu přítomná vždycky?

Vždy určitě ne. Američtí teoretici kupříkladu říkají, že science fiction musí především obsahovat moment úžasu. A úžas může být způsoben buď technickým vynálezem, nebo – v případě žánru fantasy – kouzly a čáry. Pak ovšem existuje ještě jiná větev sci-fi, v podstatě sociologické pokusy prováděné na papíře. To je angažovanější a snad i důležitější směr, který ovšem dneska ustupuje do pozadí. Čtenářům teď totiž jde o jedinou věc: aby se bavili. Svět postupně ovládl kult zábavy. Když je kniha zábavná a poučná, tak to čtenáře zaráží, a když je pouze poučná, tak už ji nikdo nečte.

Vaše pro české fanoušky fantasy legendární trilogie, která právě vychází souborně, odkazuje k politice přímo.

Když jsem se připravoval na psaní Valhaly, velice mně pomohla kniha britského historika Nicholase Goodrick-Clarka Okultní kořeny nacismu, v níž popisuje, jak dlouho to celé zrálo. V roce 1866 byl zrušen Německý spolek a hlavní roli mezi německými státy zaujalo Prusko. Němci v Rakousku-Uhersku se cítili zrazení, báli se Čechů a začali před tlakem reality utíkat k mystice. Rozšířila se touha po návratu ke starogermánským hodnotám a objevili se velice nebezpeční lidé, kteří mluvili o nadřazenosti německé rasy a tvrdili, že staré germánské kmeny řídili kněží s nadpřirozenou mocí. Už tam někde musíme hledat odpovědi na naše stále se vracející otázky. Třeba jak je možné, že relativně normální lidé, kteří milovali hudbu, byli vzdělaní, chodili na operu, mohli jediným podpisem poslat na smrt tisíce lidí.