Na konci loňského roku se v Krásných ztrátách sešli básník Bohdan Chlíbec s básníkem Martinem Reinerem a v pokročilé hodině, vlastně už po zavíračce, probírali knihu Básník/román o Ivanu Blatném (Torst 2014), kterou Martin Reiner tehdy zrovna dokončoval. Martin říkal, že všechno v té knize je skutečnost, Bohdan mu odporoval, že skutečnost se zachytit nedá, že je to jen autorovo vidění té skutečnosti. Martin odpověděl, že to ví, ale stejně se to rozhodl zkusit.

Až někdo bude psát knížku o Martinu Reinerovi, najde možná v mediálním archívu předchozí odstavec a zkusí z něj zrekonstruovat načrtnutou scénu, v níž autor vysvětluje základní hledisko svého životního románu. A přitom jsem si to třeba celé vymyslel, nebo alespoň něco důležitého vynechal.

„A to je právě na literárních dějinách to krásné, že takovému tvrzení můžeme věřit úplně stejně jako právě opačnému svědectví,“ přikývne Martin Reiner ve své knize na straně 390, když píše o možnosti, že Blatného v Anglii navštívil Milan Kundera. Ozvěnu téhle věty nechá doznít ještě na straně 396 v souvislosti s Vítězslavem Nezvalem: „O svém setkání s Blatným v Claybury Hospital se Nezval nikdy ani slůvkem nezmínil. Jenže to je právě na českých literárních dějinách to krásné, že Nezvalovo mlčení tu návštěvu, jejíž ozvěna zůstala viset v korunách stromů kolem příjezdové cesty, nijak nepopírá.“

Reinerův Básník je krásný román o literárních dějinách, jaké mohly být, a o poezii, jaká je. Ivan Blatný se v něm noří do svého ušáku jako jednooký korzár (oko mu před lety téměř vyrazil spolupacient), chrlí moře básní a na rameno mu usedá Flaubertův papoušek.

Zleva básník Ivan Blatný (1919–1990), Vítězslav Nezval, Jindřich Chalupecký a Jiří Kolář na dobové fotografii z léta 1943.

Zleva básník Ivan Blatný (1919–1990), Vítězslav Nezval, Jindřich Chalupecký a Jiří Kolář na dobové fotografii z léta 1943.

FOTO: soukromý archív Martina Reinera

Martin Reiner vypátral a do kontextu vsadil obří množství nových informací, od Blatného vztahu s Jiřím Ortenem přes dlouhé, doposud málo probádané období básníkovy emigrace až po okolnosti jeho smrti. Vedle životopisu se zaměřil i na Blatného dílo, které tak našlo mimořádně vnímavého vykladače.

O Ivana Blatného se Reiner zajímá skoro celý svůj dospělý život a mnohokrát už o svém vztahu k němu mluvil i psal. V románu Básník je to ale trochu jinak. Najdeme tu například scénu z brněnského klubu „na Křence“, kde se na jaře 1989 uskutečnily dva večery věnované právě Blatnému: „V sále narvaném k prasknutí vedle sebe seděli pamětníci, bývalí Ivanovi přátelé i jeho milenky, a mladí lidé, pro něž nemohl být Blatný nikým jiným než mytickou postavou, básníkem z blázince, který se zázračně vynořil z podsvětí.“

Autor nedodá, že tvůrcem i průvodcem těchto večerů byl on sám, tehdy čtyřiadvacetiletý. A pomine i své památné setkání s Ivanem Blatným v Anglii na podzim roku 1989…

Na první pohled se tedy zdá, že sám sebe zatlačil do pozadí, ovšem ve skutečnosti je Reiner v románu přítomný mnohem intenzivněji, než kdyby jen vyvolával vlastní zásluhy.

Je totiž suverénním architektem celé románové klenby, kterou navíc zdobí vtipnými a působivými ornamenty („Na poslední společné fotografii, pořízené na schodech sanatoria, působí Zdenka Blatná v teplém kabátě velmi robustně, zatímco její muž má propadlé tváře a zdá se, že kdyby odložil svůj zimník, zbyly by jen ty velké oči…“), přirozeně se dotýká jednotlivých stavebních kamenů („Milostné, erotické věci prožíval Nezval většinu svého života velmi vyhroceně: jako každý, kdo je schopen dostatečně hluboké sebelásky.“) a na okraj té velkolepé stavby občas umístí i rozšklebeného chrliče („Člověk nestačí žasnout… jaké hovno se tu rozkřiklo a ještě si přitom podepřelo ruce v bok,“ glosuje jistou hanopisnou báseň, která vznikla v Československu po Blatného odchodu do Anglie).

Když píše o přátelství mladých básníků za první republiky, plynule přechází do veršů a vystřihne pro potěchu čtenářů (a ovšem i pro potěchu vlastní) variaci na surrealistické rýmování: „Kdo zná ty končiny? Kouzlo stoupá, pero s rukou klesá: vstoupili jsme do pralesa. Upír tam večer volává na stíny. Gorila, šimpanz, kočkodan a hrozný hroznýš, oněch houštin pán, všecko se seběhlo, připlazilo. Buď přítel zván, buď přítel zván! Strojky papoušků, hrdla z barevného peří. Nevěřit, či věřit?“

Martin Reiner vstupuje s mrtvými básníky do živého dialogu – to vskutku není příběh, který by autor líčil „na hranici literatury faktu spíš než jako čistokrevnou beletrii“, jak uvedla jedna jiná recenze. Román Básník je výsostná beletrie.

Chce se použít Reinerův komentář k Blatného koncepci poslední sbírky: „Udělal přesně to, co zamýšlel, a udělal to dobře.“

V Krásných ztrátách zatím trčí dvě prázdné židle. Bohdan Chlíbec a Martin Reiner nesedí v hospodě – pilně připravují Ivanu Blatnému novou sbírku, která možná vyjde už letos na podzim. Půjde o Blatného dosud nepublikované básně z pozůstalosti, hlavně z druhé poloviny osmdesátých let. A to je fakt.