Malá kultura malého jazyka by se měla víc dívat za svůj vlastní obzor. Tak jako to dělají velké kultury a velké jazykové oblasti. Před nedávnem zemřel kultovní americký spisovatel Peter Matthiessen. Jeho Sněžný levhart se odehrává v Himálaji, psal také o Latinské Americe a pro svou poslední knihu našel prostředí v Polsku. Vyprávěl Anglosasům příběhy z dalekých zemí, v nichž pobýval delší dobu, nebo jimi jen projížděl, když psal reportáže. Jeho čtenáři oceňovali, že se s ním mohou podívat jinam, nepotřebovali se v jeho zrcadlech vidět, ostatně Matthiessen jim ani žádná nenabízel. Místo toho jim na příbězích osvětloval zen buddhismus. Tenhle autor byl nějaký čas špiónem, reportérem, rybářem a zakládal v Paříži literární časopis. Mimo jiné se přátelil s Janem Masarykem.

V prostředí anglosaské literární kritiky se stav, kdy se autor vydává objevit nové světy a přinést o tom zprávu svému čtenáři, někdy nazývá „návratem do dětství“. Autoři žijící nějaký čas mimo vlastní, známou kulturu se stávají znovu dětskými diváky. V cizí zemi na ně neútočí žádný pocit zodpovědnosti – mohou, ale nemusí se zabývat politickou situací, nemusí řešit situace, které na ně doléhají a dotírají doma, mohou se uzavřít do jakéhosi kokonu, který je ovšem průhlednou a ideální pozorovatelnou. A vidění je najednou mnohem ostřejší než ve vlastní zemi.

Těžko říci, kde by bylo Hemingwayovo psaní, kdyby se nevydal do Španělska, a o čem by psal Roberto Bolaño, kdyby nemusel utéct z Chile do Mexika. Oba překročili vlastní komfortní zónu, aby se dostali do jiné, neznámé, zapomenuté dětské dimenze. A pak o ní psali – se zuřivostí reportérů, vhledem romanopisců, fascinací básníků.

Není náhoda, že se až nepříjemně často stává, že autoři, kteří jsou příliš neevropští a exotičtí, u nás zapadnou, přestože v jiných kulturách jsou jejich knihy bestsellery. Peter Matthiessen má jen pár českých fanoušků, nekrolog mu věnovaly pouze jedny české noviny.

Knihy o jiných světech, o jiných lidech a jiných krajinách nejsou komfortní. Člověk si je tak nějak nedokáže úplně přesně představit. Musí zapojit jiné mozkové obvody, naladit se na problémy cizinců, i když těch svých má doma dost. Proč by si Čech měl číst o čínských bezdomovcích, thajských nomádech nebo indiánech v Paraguayi? Možná proto, že každé zrcadlo jednou zmatní, potáhne se pavučinou a nakonec možná i rozbije. Kdežto otevřený prostor tam venku zůstane otevřeným
prostorem, v němž duch navždy vane, kudy chce.