Článek
Nepál mi doporučila kamarádka, která zde strávila pár měsíců jako dobrovolnice (z nejasného důvodu neučila děcka anglicky nebo lidským právům, jak by člověk předpokládal, nýbrž sázela rýži). Bylo mi jedno, kam letos pojedu; necestuju ani tak kvůli přírodním nebo uměleckým krásám, ale abych dostala události svého života do správných proporcí a získala širší perspektivu. Vlastně závidím lidem, kteří umějí získat nadhled z gauče v obýváku. Člověk se tak nenadře a ušetří za letenku.
O dvě hodiny později, už v hotelovém pokoji, se ukáže, že Emil Holub tentokrát přestřelil. Je tu strašná zima. Betonová budova nemá topení, jako ostatně žádný barák tady. Zima přece trvá pouhé tři měsíce v roce, to se nějak překlepe. Zabalená ve dvou peřinách srkám na střešní terase horký přeslazený čaj a pozoruju kroutící se, hlomozící a jedovatou metropoli pode mnou. Káthmándú nebude město mého srdce. Objednávám druhý čaj a z ruksaku vybaluju Lonely Planet. Druhý den odjíždím do Himálaje.
Svůj základní tábor rozbíjím ve městě Pokhara na břehu velikého jezera v hotýlku nazvaném Palm Garden. Palmovou zahradu vlastní německo-nepálský manželský pár Ralf (bílý, dlouhý, hubený) a Mandžu (malá, černá, kulatá). Na hotel si Ralf vydělal tesáním náhrobních kamenů. Kdybych tyhle lidi nepotkávala, musela bych si je vymyslet. Kromě mě obývá Palmovou zahradu už jen 29 francouzských paraglidistů, kteří z jednoho z kopců nad Pokharou berou za tučné prachy čínské a indické zazobance na výlet.
V předvečer výpravy vytáhnu na terasu krámy, které si chci vzít s sebou. Považuji za osobní úspěch, že vše narvu do školního baťůžku. Machruju s ním na terase. Z vedlejšího pokoje zrovna vyleze paraglidista a chvíli mě mlčky pozoruje. „A to víš, že v Himálaji mrzne?“ Nečeká na odpověď, zmizí v pokoji a vrátí se s péřovkou. Stejným způsobem, jen z jiných dveří, mi postupně přistane čepice, šála, rukavice a k dovršení všeho mi Ralf vrazí cepín nebo co to je. Přesypávám krámy ze školního baťůžku do krosny a chápu, proč praotci Čechovi stačil k naplnění jeho ambicí Říp.
První dva dny jsem zklamaná. Sice pořád stoupám, ale cesta mě vede vesnicemi a nejdelší vzdálenost bez lidských příbytků je třicet metrů. Bez prodejen suvenýrů dvacet. Lezou tu mraky turistů. Vypadá to jak výlet na Karlštejn. Takhle jsem si vysokohorskou scenérii nepředstavovala. Později Brdy vystřídá Švýcarsko včetně táhlých pastvin se stády ovcí a koz. Až na souvislou vrstvu kravinců, ovčinců, kozinců a jačinců je vše neuvěřitelně úhledné a čisté, značení bezchybné. Vedle cest mají dokonce odpadkové koše! Je tohle fakt Asie?! Trochu se mi zasteskne po východní Kambodži, kde turistické trasy značí růžovým toaletním papírem.
První večer se ubytuju nad romantickým údolím. Trvám na horké sprše, což není problém, většina hotelů je vybavena solárními panely a některé vábí na zápaďácký záchod. Obvykle nesplachuje. Po dni na nohou mám hlad jako vlk.
Kulinářské okénko: Jídla na výběr jsou v horách tři, dál bhát (čočková polívka, rejže, pickles a něco zelenýho okolo), květákové kari a omeleta. Některé kantýny nabízejí ještě pizu (nesebrala jsem odvahu ochutnat), nepali bread (langoš) a univerzální makaroni, pod kterými se skrývají tu špagety, tu kolínka s kečupem, tu smažené nudle. Ale to už je fakt Maurerův výběr. Přesto si pokaždé nechám donést menu a pak do něj civím stejným způsobem, jakým člověk ráno kouká do prázdné ledničky, jestli v ní třeba přes noc něco nevyrostlo. Podle menu se dá také poznat denní sportovní výsledek: s nadmořskou výškou se objem porcí zmenšuje, cena roste.
Kantýny jsou také jediná místa v hotelech, kde se topí. Zatímco přes den jsem v šortkách, jakmile zaleze sluníčko, je to bída. Suším si vlasy u gigantických kamen a snažím se samu sebe přesvědčit, že když na noc poprosím o dvě peřiny a flašku s horkou vodou, bude to dobrý.
Třetí den se charakter krajiny konečně mění, a to razantně. Civilizace končí, suvenýry končí, v ohybech nižších velehor se objevuje jako první Annapurna. Nadmořskou hranici dvou tisíc metrů překonávám po třech tisících kamenných schodech. Ještě v Praze jsem si předsevzala, že nahoru polezu, co nejpomaleji to půjde. Svému závazku se ctí dostojím. Postupně mě předeženou tři plně naložené oslí expresy, kozí stádo s opilým a zkouřeným pastevcem, nespočet nosičů nákladu (krosny, obrovské balíky čerstvě posečené trávy, za nimiž z nosiče čouhají jenom nohy, takže vypadají, že samy pochodují, satelit, kus stožáru, týdenní zásoba obchodu s olejem, fascinující dvoumetrové šrouby, vysazené dveře a kurník s živými kuřaty jenom směrem tam), roční batole a dvě stařenky s nůšemi cihel. Svou kondici začnu kriticky zkoumat až ve chvíli, kdy mě míjí astmatická mula.
Na druhou stranu, odmítám si z toho dělat dostihy. Na to tu jsou jiní. Východoasijské výpravy patří do Himálaje stejným způsobem jako Češi na Jadran. Dávám si pauzu v hospodě s výhledem na Annapurnu South a pozoruju, jak sem z rokle leze jedna taková. Nejdřív přicházejí napakovaní nepálští nosiči. Potom průvodce. Potom dlouho nic. Pak řev jak na lesy. Čínská univerzitní výprava! Jen co vyfuní před hospodu, hrdě rozvinou svůj prapor s čínským názvem skupiny, nápisem Namaste Nepal (Nazdar Nepále!) a vymalovanými štíty velehor na obzoru, před nímž se skupinově vyfotí. Hory nesedí, drží to obráceně.
Globalizační okénko: Číňani či Korejci a Japonci válcují západní turisty počtem, penězi i vybavením. I v nižších výškách se pohybují zásadně v hyperfunkčních kombinézách v reflexních barvách, asi aby je nezajelo jačí spřežení (jak by tady „dole“ pošel vedrem). K tomu hole, brejle, kloboučky a na krku vybavení menšího minilabu. Vedle mě usedá vedoucí zájezdu, má na sobě něco mezi dresem na Giro d’Italia a kostýmem robocopa. Hovoří do vysílačky, asi s centrálou v Pekingu, a nesouhlasně hledí na mé tenisky, ve kterých se právě trhá třetí díra. Než zavelí k odchodu, vyzývavě si utáhne zpevňovač kolenních vazů. Západní civilizace to má definitivně za sebou.
Mapa na dnešek slibovala rovinku, ale je to rovinka nepálská – chvíli nahoru a chvíli dolů. Na šortky a triko už to není ani v plném slunci. Mech, lišejník, potulná kráva, vlající pestrobarevné modlitební praporky mezi stromy, hluboké rokle a nad nimi má druhá nejmilejší atrakce: provazové mosty! Když si stoupnete doprostřed, dají se parádně rozhoupat.
Co se týče mé vůbec nejmilejší atrakce, vodopádů, těmi je himálajské podhůří protkané. Jsem u vytržení. Neodolám a do jednoho hupnu, ale je to mrazivá koupel. Jen o pár set metrů výš ostatně potkávám rampouchy a dva ledopády. Když kolem zrovna neprochází asijská výprava, pozoruji hodně zvířat a ptáků. Hory samotné vypadají jako veliké spící zvíře. Tak si tak kráčím.
A je to tu. Bílé, mokré, studené. Nevěřícně kopu teniskou do sněhu. Holiday on Ice. Já, která vodu v pevném skupenství snesu výhradně ve formě zmrzliny! To jsem se zase jednou překvapila.
Do vesnice Ghorepani krapet pod třemi tisíci metry dorážím akorát na večerní představení. Koukám s otevřenou pusou z okna pokoje na himálajské štíty, které se během západu slunce barví od bledě růžové přes oranžovou po rudozlatou. Proporčně sem vůbec nepatří – jako by nad vesnicí visela jiná planeta. Tak tohle přesně znamená nevěřit vlastním očím. A jak to jenom předám vám? Na velehory jsou všechna přirovnání krátká.
Kamna v kantýně jsou ohrazená dřevěnou ohrádkou, zřejmě aby se na nich na kost zmrzlí turisti ve snaze se ohřát neusmažili.
Že ráno budu muset hóódně brzo vstát, jsem věděla, ale že zimou neusnu vůbec…? Ale dokud přes noc nezmrzne voda v lahvích, je to prý v pohodě. Mým cílem je východ slunce nad asi deseti himálajskými štíty. Nadmořská výška vyhlídkové plošiny – 3200 metrů – sice není nic nebetyčného, ale jsou to skoro dvě Sněžky, a jak se tak v absolutní tmě nevyspalá a zmrzlá drápu kluzkým zasněženým svahem, je mi jasné, že to navzdory doporučením Lonely Planet do Annapurna Base Camp nedám. Příště.
Uprostřed kopce číhá budka a v ní paní pokladní. Filutové Nepálci inkasují i za ohřátí flašky vody do postele. Ale prodávat vstupenku na kopec mi přece jen přijde trochu moc.
Ralf mě varoval, že nahoře na vyhlídce je to masakr, probouzející se Himálaj chtějí samozřejmě vidět všichni. Přede mnou duní Korejci, za mnou Japonci. Čínská univerzita již obsadila pozice. Nechávám jim je bez boje. Těsně pod vrcholem totiž leží louka s bílou stúpou a se stejným 180° výhledem jako nahoře, minus Číňani. Pouštím stíny ostatních turistů před sebe do ohybu lesa a usedám na okraj stúpy. A pak přichází ráno a slyšet je jen třepetání modlitebních praporků ve větru.
