Ve vašem profilu na stránkách školy, kde učíte, se píše, že Jiří Thýn „testuje hranice mezi fotografovaným a viděným“. Co si pod tím máme představit?

Umění chápu ve smyslu toho, že by se měl člověk dozvídat něco o sobě skrze věci, které sám vytváří. Nemusí to být jen fotografie, může to být cokoliv. Beru umění jako určitou cestu a já jsem se dal na cestu fotografie, která má svá specifika oproti malbě a jiným oborům. A ta specifika mě začala zajímat jako téma. Vnímal jsem tehdy a stále vnímám inflaci fotografického obrazu. Fotografie je všude okolo nás, ale využívá se hlavně jako nástroj manipulace, s mírnou nadsázkou řečeno k propagandě. Z té své vnitřní krize nedůvěry ve fotografii jsem začal zpětně analyzovat celý proces jejího vzniku a snažil se prezentovat výsledky té analýzy v uměleckém kontextu.

Kde jste na té vaší cestě teď?

Dlouhodobě pracuju na tématu, kterému říkám základní studie nenarativní fotografie. Vychází z předpokladu, že abstrakce je v kontextu fotografie v podstatě mylné označení nebo mylně vychází z kontextu malířství. Myslím, že by se tato terminologie v oblasti fotografie neměla používat. Ve chvíli, kdy bychom se na to nedívali jen teoreticky, ale i s nějakým filosofickým podtextem, z širší perspektivy, tak je podle mě řeč o abstrakci ve fotografii zavádějící a daleko přesnější je používat termín nenarativní fotografie. Což je vlastně fotografie, která splňuje naše vizuální očekávání o abstraktní fotografii, ale ze své podstaty nemůže být abstraktní, protože vždy něco znázorňuje. Ale to, co v ní není důležité, je příběh a nějaká časovost od bodu A k bodu B. Snažím se tedy rozvíjet, zkoušet a přicházet na principy a možnosti nenarativní fotografie.

Tomu úplně nerozumím.

Vaše neporozumění vychází podle mě z krize vnímání současného umění, která vzniká i díky neznalosti toho, co se v galeriích prezentuje a hlavně proč se to prezentuje. Podle mě je důležité, aby lidé měli důvěru v to, co se vystavuje. Většina současných umělců všech kategorií a oborů se nesnaží jen provokovat, není to rozhodně jejich první ani druhý plán, to je strašně zjednodušující a zobecňující, ale pracují soustavně na něčem, a to je někam vede. Pak prezentují výsledky své práce. A někdy to může být neslučitelné s očekáváním veřejnosti.

Vy jste studoval pražskou VŠUP a pak asistoval řadě českých fotografů. Ovlivnil vás výrazně některý z nich?

Všechno člověka nějak formuje. Mě ale nejvíc ovlivnili umělci z jiných oborů. V tom smyslu pro mě byla zásadní stáž u Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy, kde se pracovalo velmi svobodně prakticky ve všech disciplínách. Hlavní byly ideje… Z fotografů bylo opravdu zásadní až setkání s pracemi Sarah Lucasové, Gabriela Orozka nebo s Markétou Ottovou či Jánem Mančuškou.

Kdybych to měl nějak paušalizovat, víc mě inspirují jiné obory. Mám pocit, že fotografie má sklony uchylovat se k akademismu. V českém kontextu je těch fotografů, kteří by byli nějak zásadně jiní nebo zajímaví, strašně málo. Určitě třeba Hynek Alt s Alexandrou Vajd. Ale pak se dá mluvit spíše o lidech starších generací, třeba o Janu Svobodovi. Vůbec je hodně sedmdesátníků, o kterých se málo ví, a přitom za sebou mají obrovský kus práce. Dodneška mě mrzí, že reflexe lidí, po jejichž zádech jsme my vylezli, je tak malá – jde o nesplacený dluh veřejných institucí.

U nás je vůbec malé povědomí o fotografech – minulých i současných.

To je asi pravda. Vztáhl bych to nejen na fotografy, ale na umělce obecně. V porovnání se zahraničím, kde vycházejí třeba rozsáhlé rozhovory, v nichž se vyjadřují nejen k tomu, co jako umělci dělají, ale komentují i aktuální společenské dění, je ta situace tady úplně jiná. Osobnosti, které ve svém oboru dosáhly respektované pozice, jako jsou filosofové, historici, by myslím měly mít v médiích větší prostor.

Myslíte si, že by se umělci měli vyjadřovat k politickým událostem?

Každý z nás by měl být zodpovědný k sobě a ke společnosti, je správné vyjadřovat se k věcem, s nimiž člověk nesouhlasí. Pokud vás k tomu nikdo nenutí, pokud nejste nucena mluvit v duchu nějaké konkrétní ideologie, tak je to dobře. „Žijme a tvořme s vědomím jednoty celku, kterou budujeme svou aktivní přítomností,“ bylo heslem skupiny Ládví. Bylo to schválně ironicky posazené do budovatelského hesla, ale v podstatě to naplňovalo náš životní postoj.

Jiří Thýn

Jiří Thýn

FOTO: archív Jiřího Thýna

Proč vůbec zanikla umělecká skupina Ládví?

Nebyla schopná prosadit to, co si vytkla za cíl. Pracovali jsme s veřejným prostorem v rámci lokality pražského sídliště Ládví a s pomocí určitých gest a akcí jsme se snažili poukazovat na některé tamní problémy. Poslední z našich aktivit bylo vyhlášení ideové architektonické soutěže na centrum současného umění. Protože jsme neměli žádné peníze, tak jediné, co jsme mohli nabídnout, bylo, že jsme sehnali kvalitní porotu složenou z respektovaných teoretiků, architektů či umělců. Z vítězných návrhů jsme se potom rozhodli zkusit zrealizovat ten, který byl nejmíň finančně nákladný. A s ním jsme tehdy šli na zastupitelstvo Prahy 8, snažili jsme se dostat do nájmu jeden z objektů, kde jsme chtěli začít. Setkali jsme se ale s takovým nepochopením, že jsme si řekli, že pokud nejsme schopní udělat ani tohle, nemá cenu dál pokračovat. Vždycky jsme postupovali v logických krocích a naše cesta nás zavedla na místo, odkud jsme už nemohli dál.

Nebyla škoda to vzdát?

My jsme se nevzdali v tom smyslu, že bychom úplně skončili, každý teď děláme něco jiného, ale v tu chvíli bylo evidentní, že dokud tam budou ti samí lidé, nemá to cenu. A oni jsou tam v určitých obměnách doteď. Byla by to ztráta času.