To, co je na Tomáši Klusovi doopravdy smutné, ale není inflace velkých liter. Nejhorší je, že se tváří jako Buddha z Třince.

Nemůžu si pomoct, ale když vyskočí z nějakého sluníčkového serveru sedmadvacetiletý krasavec a začne lidi poučovat o tom, že problémy neexistují a můžeme si za ně sami, mám chuť mu narvat vonnou tyčinku pod kostrč do čakry múladhára. Když začne mluvit o tom, jak je očištěný, zbavil se hry na role a začal říkat pravdu, je to jako pozorovat Aničku Dajdou před porotou SuperStar. Červenáte se za něj.

Neříkám, že hlásat pravdu, vyrovnanost a smíření je špatně. Jenže právo na to má tak osmdesátník, který překonal rakovinu, umřelo mu dítě, přežil Osvětim a pak se třicet let pod mostem staral o improvizované leprosárium. Takoví lidé o osvobození a lásce mluví tak, že jim věříte. Chlapík, který dělal vrcholově moderní pětiboj, potom se stal zpěvákem, hrál v pohádkách prince a aktuálně si dovedl zařídit krásnou ženu a dceru, si určitě zaslouží respekt a kapku obdivu, ale kurnik lidi, co zrovna jedou na vlně, nemají mistrovat ostatní. Hlavně proto, že si už nedokážou představit, jaké je se pod tou vlnou topit.

Kritik Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Petr Horník, Právo

Tomáš Klus je sympatický mladík s milým úsměvem, co díky své píli a talentu pronikl až na dno oceánu blbosti. Kdo má dobrou práci, neměl by sám od sebe rozdávat moudra nezaměstnaným. Zdravý nemá poučovat nemocné, zadaný osamělé, šťastný nešťastné. Blahosklonnost je nejhorší nemoc z úspěchu. Moje babička by o Tomáši Klusovi řekla, že pozřel Šalamounův exkrement. Jen by nehrála hry na ty role a řekla by to jinak.