Narodil jste se v Paříži, od konce čtyřicátých let jste žili v Praze. Jaké jsou vaše vzpomínky na dětství v Československu?

Narodil jsem se sice v Paříži, ale v německém vězení. Matku věznilo gestapo. Do Prahy jsme přijeli až v roce 1949, kdy byl otec jako komunista francouzskými úřady vyhoštěn ze země, měl pracovat na československém velvyslanectví. Doma se předtím mluvilo francouzsky a španělsky. Česky jsem se tak naučil až ve svých šesti letech. Do školy jsem chodil na Ořechovce, kde jsme také bydleli. Bylo to objevování pro mě nového a příjemného světa; podle mého pozorování byla životní úroveň v letech 1948 a 1949 v Praze vyšší než v Paříži.

Záhy se však váš otec stal obětí politického procesu – tušil on a vaše rodina, že se připravuje něco takového?

Už od svého jmenování náměstkem ministra zahraničí byl pod dohledem Státní bezpečnosti, zpočátku si toho ale nevšiml. Že něco není v pořádku, tušil někdy od padesátého roku. To přestal brát telefony, věděl, že ho odposlouchávají. Podezření tehdy už měli všichni čeští interbrigadisté, dobrovolníci v druhé polovině třicátých let bojující proti frankistům ve Španělsku. Dokud ale nebyl v lednu 1951 otec zatčen na Hradčanech, jako jeho rodina jsme netušili nic. I po jeho uvěznění nám matka dál tvrdila, že je jen na cestách, což měl jako diplomat v popisu práce. Skutečnost jsme my děti objevily až v listopadu 1952, kdy začal rozhlas vysílat přímý přenos z otcova procesu.

Jak to změnilo vaši představu o něm?

V devíti letech se ta představa tolik nemění. Vykládali tam, že je trockista, internacionalista, sionista a bůhvíco ještě. Tahle hesla na mne ale tolik nezapůsobila, nevěděl jsem, co znamenají.

Artur London ještě jako náměstek ministra zahraničí (vlevo) s francouzským komunistou Raulem Calasem.

Artur London ještě jako náměstek ministra zahraničí (vlevo) s francouzským komunistou Raulem Calasem.

FOTO: Josef Novák, ČTK

Jak to nesla vaše matka?

Mluvila špatně česky a otcovým přiznáním v rozhlase úplně nerozuměla. Nemohla uvěřit, že by u soudu lhal a přiznal se k něčemu, o čem sama věděla, že to nemohla být pravda. Otec jí později předal mikropísmem psanou zprávu o pozadí procesů (česky vyšlo v roce 1998 jako K pramenům Doznání – pozn. red.) a v roce 1954 jsme na jeho naléhání odjeli na pár měsíců zpátky do Francie. Matka tam pohrozila představitelům Francouzské komunistické strany, že dobře vědí, že všechna obvinění proti otci jsou lež, a že jestliže nezasáhnou, dokument publikuje. A oni skutečně intervenovali na mezinárodní úrovni. Otec, který mezitím v Leopoldově svou předchozí vynucenou výpověď popřel, byl převezen na Pankrác a potom do sanatoria v Pleši – zhoršila se mu tuberkulóza, kterou trpěl většinu života – a matka dostala povolení k návratu do Prahy. V únoru 1956 byl otec rehabilitován.

Později začal na základě svých motáků psát Doznání – popsal v něm praxi stalinistických procesů a jeho vydání mělo dopad srovnatelný s vydáním Solženicynova Jednoho dne Ivana Děnisoviče. Mluvili jste spolu o tom, co prožil?

Hovořil o tom jen velmi nerad. Já jsem se podrobnosti o procesu dozvěděl vlastně až z textu jeho knihy. Raději se s námi bavil o španělské válce a francouzském odboji. Ve Francii měl mnoho přátel mezi odbojáři, interbrigadisty a lidmi, které poznal v koncentračním táboře Mauthausen. To byla pro něj doba, kdy se něco dělo, kdy byl aktivní, na kterou rád vzpomínal. Proces, jehož byl pasivní obětí, se snažil ze své paměti vytěsnit. Rodiče se nikdy nevzdali svých levicových názorů. Otce ovšem životní zkušenost přiměla, aby na politiku pohlížel spíše zdálky, matka byla aktivnější. Dokonce vstoupila k francouzským komunistům, aby jim pomohla v obrodě od stalinismu. Vydržela tam ale jen rok.

Rodiče se v roce 1963 definitivně přestěhovali do Francie, brzy jste za nimi odjel i vy. Uvažovali jste pak ještě někdy o návratu do Československa?

Matce Francouzce bylo lépe ve Francii. Taky proto, že tamní úřady v té době už komunisticky smýšlející lidi nepovažovaly za nebezpečné. Otec se domů vrátil už jen během pražského jara, poté, co napsal Doznání. V srpnu 1968 mělo vyjít u Gallimarda a on chtěl, aby bylo zároveň publikováno tady. 20. srpna přicestoval, aby odevzdal rukopis do Československého spisovatele. Pobyl v Praze dva dny. Vydání bylo později zastaveno.

Doznání v roce 1970 zfilmoval francouzský oscarový režisér Costa-Gavras. Byl otec s jeho zpracováním spokojen?

Byl jeho poradcem a oceňoval výkon Yvese Montanda v hlavní roli. Nesouhlasily jen drobnosti: namísto dobových tatrovek tam byly novější tatraplány a natáčelo se v Lille – v Praze to po sovětské intervenci nebylo možné.

Ale například Vavro Hajdů, který byl odsouzen v témže procesu jako otec, před premiérou tvrdil, že je pro západní publikum film příliš krutý a lidé v sále budou omdlévat.

Co tento film a kniha znamenaly a znamenají pro vás?

Získal jsem k otci větší úctu, pochopil jsem ho.

Nefrolog Gérard Michel London

Nefrolog Gérard Michel London

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jak jste se dostal k nefrologii?

V šedesátých letech byla nefrologie nejsložitějším a nejdokonalejším oborem vnitřního lékařství, patřila do ní i fyziologie ledvin a tělesných tekutin. Přitahovalo mě, že měla výrazně vědecký rozměr, a Nefrologie praktického lékaře, kniha, kterou vydal v roce 1964 v Praze profesor Ota Schück, neměla ve světě obdoby. Když bylo v roce 1968 v pařížské nemocnici v Manhes rozhodnuto o založení hemodializačního centra, složil jsem atestaci z nefrologie a centrum po dvou letech založil. Stejně jako později středisko klinického výzkumu. Věnoval jsem se hlavně vývoji kardiovaskulárních komplikací u pacientů s chronickou nedostatečností ledvin.

Jak se od doby vašich studií změnila léčebná metoda ledvinné nedostatečnosti?

Fantasticky se vylepšily hemodialýza a transplantace led vin. Máme dokonalejší materiály a přístroje, díky nimž můžeme lépe sledovat změny pacientova krevního oběhu a provádět dialýzu jemu na míru. Dříve se přednostně léčili mladší ženatí muži a vdané ženy s dětmi, konala se výběrová řízení a třeba dvacetiletí bezdětní muži neměli šanci. Dnes bereme všechny. Ale ještě se nedaří zastavit degeneraci a funkci ledvin normalizovat. Pracuje se na tom za pomoci kmenových buněk, které jsou podobné embryonálním buňkám a jsou schopné se proměnit na jakýkoliv orgán.

Jaká je dnes šance na úspěch při transplantaci ledviny?

Asi 90 procent a ledvinný štěp funguje deset let a víc. Máme dokonce pacienty, kterým vydržel dvacet, a dokonce třicet let. A kvalita života je tak podstatně vyšší.

Které země jsou nejdále ve výzkumu? Jak je na tom Česko?

Ve Spojených státech více podporují primární výzkum, proto mají více laureátů Nobelových cen, Evropa to ale dohání. V hemodialýze je ovšem Evropa podstatně dále než USA, kde je úmrtnost 20 až 25 procent, zatímco v Evropě je to průměrně 13 procent. Amerika má ovšem stále výhodu, že podnikatelé a korporace si mohou částku, kterou sponzorují vědu, odečíst z daní.

V šedesátých letech byla výuka na české lékařské fakultě lepší než v Paříži: tam byla sice elitní, ale student mohl projít výukou, aniž si sáhl na pacienta. Po roce 1990, kdy jsem přijel do Prahy, byli Češi stále stejně chytří, ve všem ostatním však měli co dohánět. Nicméně odhlédneme-li od speciálních disciplín, není dnes mezi českým a francouzským zdravotnictvím žádný zásadní rozdíl.