Navštívila jste Česko, respektive Československo, několikrát v průběhu posledních čtyřiceti let. Jak jsme se podle vás za tu dobu změnili?

Poprvé jsem tu byla v roce 1976, když mi bylo jedenáct let. Projížděli jsme tenkrát s rodiči země východní Evropy. Moje vizuální vzpomínka je hodně šedivá a pošmourná a cítila jsem, že jste tehdy nemohli úplně svobodně mluvit.

Opravdu jste to v jedenácti letech cítila? Není to jenom zpětný výklad toho příběhu?

Pamatuju si několik konkrétních situací, nejen z Československa. V Bulharsku či Rumunsku, když jsme se ubytovali v kempu, přišel k mé matce nějaký muž a začal se ospravedlňovat: „Nemyslete si, že jsme tu všichni komunisté.“ Předpokládal, že jsme z Německa, a cítil potřebu nám situaci vysvětlit. Rodiče se v průběhu naší cesty mezi sebou bavili o politických podmínkách ve východní Evropě a z toho jsem pochopila, že zde nebylo všechno úplně v pořádku.

Přijde mi zvláštní o tom mluvit, protože vy sami víte nejlíp, jak tu bylo a je. Ale jak to vidím já, zase jste se vrátili do Evropy. Všechny vnější bariéry padly a můžete se svobodně vyjadřovat a budovat svůj stát, ačkoli teď čelíte zase jiným problémům, jako všude. Mám pocit, že Česká republika rozkvetla. A momentálně je Evropská unie tím velkým bratrem, se kterým všichni společně zápolíme.

Zmrzlinář je u nás prezentován jako neotřelý pohled zvenčí na nás a naše dějiny, ale de facto jde o univerzální příběh, který by se mohl odehrát skoro kdekoli. Jaký je tedy váš vlastní, osobní pohled na Čechy?

Zcela upřímně cítím k Česku sympatie a konkrétně Praha je pro mě hned po Helsinkách nejdůležitější město v Evropě, mimo jiné proto, že jsem se tu poznala se svým manželem. Zároveň s vámi cítím účast kvůli tomu, co se tu dělo v průběhu historie. Jako Finka pocházím z malé země, která se po staletí tísnila mezi dvěma velmocemi, Švédskem na jedné straně a Ruskem na druhé, takže vidím podobnost s osudem Čechů, kteří také byli tradičně tlačeni z obou stran. Vždycky někdo přišel a něco si vzal. Ale Češi jsou bojovní, nevzdávají se, stojí si za svým a chrání si své češství – což nemyslím nijak nacionalisticky.

Sami se obvykle vidíme spíš jako švejkové a zbabělci…

Je pro mě těžké popsat, co si o Češích myslím, ale v zásadě souzním s obrázkem, který vychází z filmů nové vlny šedesátých let. Cítím z nich lidský přístup s vědomím silných i slabých stránek člověka, přičemž k těm slabým ty snímky přistupují s jistým porozuměním a účastí. Váš humor je určitá zbraň, je vlastně poměrně jednoduchý, a přitom velmi vřelý. Mimochodem, když zmiňujete Švejka – i toho ve Finsku známe z televize. Vznikl o něm u nás černobílý televizní seriál. Dívala jsem se na něj jako malá. Ale hádám, že s českou literární předlohou nemá finský Švejk mnoho společného.

Pojďme se teď bavit přímo o vašem románu. Na první pohled zaujme jeho propracovaná, nesamozřejmá kompozice…

Psaní je pro mě prostor, kde je svým způsobem vše dovoleno, kde můžu porušovat pravidla a překračovat hranice. Omezením jsou samozřejmě mé autorské schopnosti, a zároveň bych nepřekročila hranici, za kterou bych mohla někomu ublížit.

Zmrzlinář je založený na příbězích, ovšem se stejným zaujetím, s jakým příběhy vyprávíte, je vzápětí boříte...

Příběh je pro mě důležitý. Ale zase jde o hledání něčeho nového, o experiment. Můžu mít v hlavě zcela jasně ucelený příběh, ale pak ho v románu záměrně rozbíjím. To je přesně to, co mě na psaní zajímá. Taky se snažím do prózy přenést uvolněnost poezie – od dětství jsem psala básničky a i v dospělosti jsem měla období, kdy jsem se věnovala výhradně poezii.

Můžete říct něco k motivaci svých románových postav? Například k dívce Gunille, která se přestěhuje ze Švédska do Olomouce a snaží se hrát roli dívky Mileny, která v olomouckém podnájmu bydlela před ní…

Naprosto rozumím tomu, že je těžké tohle pochopit, ta postava je asi srozumitelnější pro finské nebo skandinávské čtenáře. V severských zemích – které v románu zastupuje právě Švédsko – vyrůstáte v blahobytné společnosti. Máte veškeré možnosti, a přesto cítíte existenciální prázdnotu. Nezažíváte žádné opravdové útrapy, žádné velké zkoušky, přebýváte v jakémsi přepychovém vakuu. Takže jde o to, že ačkoliv člověk žije víceméně spokojeně a bez hmotného nedostatku, může i tak cítit silnou potřebu hledat novou identitu.

Váš první román Kosmonaut se odehrává v Rusku, Zmrzlinář v Československu. Kam zasadíte svou příští knížku?

O tom jsem ve Finsku ještě vůbec nemluvila, ale tady se k tomu odvážím. Bude to volné pokračování Kosmonauta, kde se objevily postavy dvou ruských chlapců, kteří hráli hokej a snili o tom, že se stanou buď kosmonauty, nebo alespoň hokejisty v NHL, v tom ráji za oceánem. A už tehdy jsem si říkala, že bych někdy ráda zpracovala příběh o tom, jak to pak v tom „ráji“ vypadá. Takže moje nová, zatím rozepsaná kniha se odehrává ve Spojených státech.