Článek
Nejsem první, kdo si povšiml, že má autorka filmové vidění a cit pro střih. Kromě toho píše výtečné, přirozené dialogy a své postavy dokáže charakterizovat jejich jazykem. Taky do vyprávění nenuceně vsouvá půvabné obrazy, které přesně zachycují skutečnost, a přitom sahají někam za ni; jako ve scéně, napsané jednou větou, kdy se žena spálí o žhavá dvířka kamen a v jejím vztahu k cizímu muži se odehraje cosi důležitého: „Shrbí se do oblouku kolem bolesti, muž si z rukou strhne rukavice a snaží se otevřít ženinu pěst, ukaž, Esther, ukaž mi, co se stalo, ale žena ho odstrčí, vyklopýtá z kotelny, vybíhá po schodech nahoru, naráží do zdí a potácí se, jako by nesla něco moc těžkého.“ Oblouk kolem bolesti i nesení něčeho těžkého vyvolávají palčivě známou představu reakce na popálení a zároveň umožňují číst tu scénu jako báseň.
Ve Zmrzlináři se prolíná několik příběhů. Filmoví herci se snaží splynout s rolemi Esther a Tomáše ve válečném filmu; skuteční Esther a Tomáš za války předstírají, že jsou někým jiným, protože hrají svou vlastní hru o přežití; o čtvrt století později student Jan žije smrtí Jana Palacha, zatímco jeho matka se pořád snaží sžít s prožitkem války; Jan posléze emigruje do Švédska, kde se ho ujme znuděná Kerstin, která touží prožít něco z vysněné opravdovosti lidí „za oponou“; o generaci později prožívají Jan a Kerstin bergmanovsky drásavé scény z manželského života, zatímco jejich dospívající dcera Gunilla sní o opravdovosti a divokosti nyní už svobodného Československa; v posledním příběhu sledujeme Gunillu v olomouckém podnájmu, kde se snaží s chorobnou umanutostí vpravit do života dívky, která tu bydlela před ní.
Je zjevné, že důležitým tématem Zmrzlináře je hraní rolí a napětí mezi skutečností a fikcí. „Herci si vymýšlejí a zároveň žijí životy svých postav – ale může se život těchto fiktivních postav stát skutečnějším než sama skutečnost? A jaký je vlastně nakonec rozdíl mezi skutečnou a smyšlenou zkušeností?“ píše se v synopsi knihy na stránce Ceny Evropské unie za literaturu. Vytváření takových paradoxů o umění a životě na mě působí poněkud uměle a neživotně a řekl bych, že po intelektuální stránce Katri Lipsonová k tématu ani mnoho nepřidává, ale zmíněné pnutí se může stát okouzlující a podmanivou hrou, svébytným románovým světem.
V tomto směru lépe fungují první, „české“ příběhy, které dohromady vytvářejí poměrně uzavřené, vzájemně provázané společenství – motiv, v prvním příběhu letmo zmíněný, vytvoří ve druhém nečekanou pointu a ve třetím vystupuje jako čtenářům už dobře známá, stále funkční reálie. S přesunutím dějiště do Švédska a příchodem nových postav se vazby mezi motivy rozvolní, a jakkoli následné příběhy samy o sobě stále fungují, v knize jako celku najednou mizí pocit neúprosného „utahování šroubů“. Jako kdyby vedle sebe stály dvě knihy, česká a skandinávská. Ta tuzemská je důmyslně rozházenou skládačkou, jejíž složení čtenáře odmění poměrně uceleným obrazem, kdežto severská kniha po uspořádání dílků žádný jednoznačný obraz nevydá. Anotace českého vydání říká, že ta nejednoznačnost je záměrná, protože ani „ve skutečném životě nikdy nic nekončí, všechno se jen prolíná“ – ale na druhou stranu skutečný život není tak jednoznačně stylizovaný jako mikrosvět Zmrzlináře.
Katri Lipsonová
Sama autorka v rozhovoru pro Salon naznačila, že různé vnímání jednotlivých příběhů může vycházet z rozdílného kulturního a historického zázemí českých a finských čtenářů. Nechci vlastní čtenářský zážitek zobecňovat, a vlastně se mi ani moc nechce věřit, že by čtvrt století po pádu železné opony byl v našich národních mentalitách takový rozdíl, nicméně pokud je to tak, jak říká Katri Lipsonová, pak se jí podařilo napsat opravdu jedinečnou, evropskou knihu.
Rozhovor s Katri Lipsonovou vám internetové stránky Salonu přinesou už zítra, v úterý 29. dubna.