Mladá žena z tradiční jižanské rodiny vyztužené konvencemi se po příjezdu do New Yorku ocitá v živém snu. Začíná fitzgeraldovský jazzový věk a oba novomanželé se rychle stávají jeho zlatým párem. Večírky se odehrávají každodenně, společenský lesk Fitzgeraldových a zájem médií vzrůstá.

Zelda má v interpretaci Fowlerové kritické a zároveň dychtivé oko. Na provinciální spořádanost se dívá s podezřením, jež jí ale vůči New Yorku schází. A počáteční pasáže o Fitzgeraldově rychlém nástupu vyzařují nakažlivé nadšení. Člověka až napadne, jaká je škoda, že v české literatuře není příklad takového závratného zdaru. Možná to souvisí s faktem, že ambice českých autorů jsou realisticky skromnější a končí u domku se zahrádkou, po níž pobíhá nějaká ta Dášenka. Z autorské mušky se pak ale vytrácí celá jedna vrstva společnosti, takže asi se nedočkáme něčeho podobného, jako byl Fitzgeraldův Velký Gatsby – na Velkého Grejčíře jaksi stále není zaděláno. Ta trochu směšná, trochu úctyhodná americká vůle uspět, již Z jako Zelda zprvu popisuje, nám chybí.

Mladý Fitzgerald jde v každém případě ze všech sil za svým cílem, přičemž mu nahrává, že na klíčových místech v redakcích sedí parta někdejších kumpánů z prestižních vysokých škol. Zelda se účastní manželova vzestupu coby jeho múza dobře využitelná k reklamě a fotogenická spolutropitelka alotrií.

„Je to hra. Tisk potřebuje historky, a čím senzačnější, tím lépe!“ – takhle Fitzgerald vidí svět. A mladá žena se nechá celkem ochotně přesvědčit, aby před tiskem sehrála postavu z jeho románu. Pochybnosti si Zelda nepřipouští, nebo je spíše potlačuje, a Fowlerová to dovede náznakem vystihnout. Zdá se, že se její hrdinka hodlá zařadit mezi ženy, které považují za svou povinnost pomoci manželovi v kariéře, jež bude společným úspěchem.

Jenže přes všechno to pozlátko si Zelda uvědomuje, jak divoký životní styl v záplavě alkoholu jejího manžela vyčerpává a zbavuje sebejistoty. A Fitzgerald není navzdory tónu svých děl bezstarostně píšícím autorem – jeho texty vznikají těžko a s pochybnostmi. Úspěch v žánru populárních povídek (které mu spolu s psaním pro film umožňují život na vysoké noze) ho těší, ale zároveň ho sžírá touha po literárním uznání za vytváření seriózních hodnot.

Francis Scott Fitzgerald, jeho žena Zelda a jejich dcera Scottie

Francis Scott Fitzgerald, jeho žena Zelda a jejich dcera Scottie

FOTO: Profimedia.cz

Fowlerová také přivádí na scénu celou plejádu literárních veličin v čele s Ernestem Hemingwayem, které popisuje včetně jejich charakteristických (temných) stránek. Postupuje tu stejně jako u jiných pasáží od skutečnosti k vlastní verzi. Ačkoli se tedy probrala rozsáhlou zachovanou korespondencí Fitzgeraldových, dopisy „citované“ v knize napsala sama. Faktografie se drží i v případě popisu Zeldiných uměleckých ambicí: Fitzgeraldová psala povídky, které ovšem vycházely pod manželovým jménem, protože tak byl honorář vyšší. Ale věnovala se hlavně tanci. Až dostala zásadní nabídku – stát se primabalerínou neapolského baletu. Přijmout ji by znamenalo potvrdit si vlastní cenu – a zároveň ohrozit životní styl dvojice. Scéna Zeldina rozhodování i popis toho, co následovalo, patří k jednomu z mnoha mrazivých momentů knihy. Fowlerová přitom Zeldě nestraní a nedopovídá příběh za ni – otázku, jestli její umělecké schopnosti byly dostatečné, nechává otevřenou.

S životním nadšením zachyceným na počátku knihy kontrastuje sestup zlatého páru z výsluní. Jazzový věk pominul, na místo prvního amerického spisovatele se derou jiní a Fitzgerald pokračuje v osobní devastaci. Zeldina vášeň pro tanec jí přinese ztrátu duševní rovnováhy. Román v těchto pasážích zpracovává zcela současná témata touhy po dokonalém těle, po endorfinech odnášejících nepříjemné otázky. V Zeldině případě znějí zhruba takto: Mohla bych se stát někým jiným, kdybych nebyla svázána postavením manželky úspěšného muže?

Melancholický závěr románu nepřináší smíření, spíše pochybnosti. Netýkají se tolik možnosti napsat český román na způsob Velkého Goženého. Posmutnělé tázání se vztahuje spíše k tomu, nakolik se žena může vedle svého muže prosadit – a pokud ano, tak za jakou cenu. Citlivě se těchto otazníků dotýká Pavla Horáková v doslovu.

„Jak být úspěšnou, tvůrčí ženou a zároveň za všech okolností ctít svého muže? Nepřicházíme vyrovnáváním a prolínáním rolí o polaritu mužské a ženské síly a z ní plynoucí dynamiku, pulzování, přitažlivost, vzrušení, tajemství, posvátno? Není cena, kterou za vývoj platíme… příliš vysoká?“ ptá se. Otázka míří samozřejmě k ženám, ale pro muže by měla být zrovna tak znepokojivá.

Pokud totiž naše partnerky o sobě tak docela nerozhodují – neznamená to, že i my si něco takového jen namlouváme? Mužská frustrace má své patrně lépe zmapované mechanismy, ale ve finále je stejně drtivá a Z jako Zelda je možná nakonec především román o falešných iluzích, jež v sobě všichni živíme. Jenže, co by to bylo za život, kdyby si muž nemohl alespoň na chvíli představovat, že je mistr světa amoleta s oddanou krasavicí po boku, která mu fandí do posledního dechu? Co si ale představují ženy?