Každý Čech ví, kde je jeho místo. Každý z nás má totiž hospodu, ve které je štamgastem. Hospoda mého táty se jmenuje Na Pile a najdete ji v městečku Lomnice nad Popelkou na kraji Českého ráje a Podkrkonoší. Táta se tady schází s kamarády párkrát do týdne. Manželkám řeknou, že jdou „na jedno“, jak se v Česku říká, ale myšlena tím jsou většinou nejméně tři až čtyři piva. „Jít na jedno“ je jedna z našich nejkrásnějších a nejznámějších lží.

A tak tu spolu sedí a pijí pivo. Proberou život, manželky, děti a chuť piva, zanadávají si na české politiky, kteří na ně mluví v rohu z televize nesrozumitelnou řečí. Na samolibé politiky, kteří dávno žijí v jiném světě než oni.

Táta a jeho kamarádi si dají utopence nebo tlačenku, ještě si chvíli povyprávějí a pak se zvednou a jdou.

Když jde můj táta spát, sáhne na noční stolek. Tam už celá desetiletí leží jedna jediná kniha jako další kotva jeho života. Vedle naší rodiny, hospody a sbírky starých rádií. Můj otec pracoval jako elektrotechnik.

„Já bych bez ní prostě neusnul,“ říká táta. Ta kniha jsou Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Tenhle román je otcova bible. Čte ho stále dokola.

„Prostě si něco nalistuju a čtu. Vždycky hned vím, kde jsem. Vždycky mě to uklidní,“ říká táta. Někdy si přečte pár stránek. Někdy celou kapitolu. Někdy přeskakuje.

„A máš nějakou oblíbenou pasáž?“ ptám se.
„To je složitý,“ říká táta. „To se mění, záleží na situaci v životě a ta se mění v každým okamžiku, stejně jako na frontě.“
„A máš nějakou oblíbenou postavu, vedle Švejka?“
„To je taky moc složitý.“
„Nadporučík Lukáš? Polní kurát Katz? Jednoroční dobrovolník Marek? Ty mám možná já nejraději.“
„To se mění. Každej někdy.“

I když Švejka Hašek nedopsal, táta román vnímá jako komplexní uzavřené dílo, kde nic nechybí, kde je úplně všechno, celá pravda o našem světě, o tom, co bylo, je a bude. Vytáhnout jen jednu historku, jeden příběh, jednu postavu má strach. Možná, že by se pak celý příběh sesypal.

„Každej tady by ale Švejka měl číst a znát,“ říká ještě.
„Ale proč?“
„Protože tam je všechno.“
„Jo, ale proč?“
„Švejk je všechno.“

Zjistit, proč je Švejk všechno, není zdá se nic jednoduchého.

Ged Quinn: They Covet to Eat but Cannot Digest (2012), k vidění na výstavě Cake and Lemon Eaters. Viktor Pivovarov a Ged Quinn v pražské Galerii Rudolfinum

Ged Quinn: They Covet to Eat but Cannot Digest (2012), k vidění na výstavě Cake and Lemon Eaters. Viktor Pivovarov a Ged Quinn v pražské Galerii Rudolfinum

FOTO: archív Galerie Rudolfinum

Jiná hospoda v Čechách, jiný čas. Jsme na malé vesnici kousek od Kladna. A přesto je to vlastně pořád ta stejná česká hospoda. Vedou se tady podobné řeči a pije se stejně dobré pivo s vysokou čepicí.

Vedle v sále je velká narozeninová oslava. A ve výčepu sedí pár místních. Mezi nimi je hubený a vypitý Henry, který vypadá jako obří pavouk. Henrymu loni v zimě umrzly prsty, když se opilý vracel z hospody a byl tak rád, že je doma, že ve chvíli, kdy se chytil kliky u dveří, spokojeně s rukou na klice usnul. Klika byla železná a venku bylo minus dvacet. Henry zázrakem přežil, protože v sobě měl kromě piva půl litru rumu. Ale prsty mu druhý den uřízli v nemocnici.

Vedle něj sedí pivem zlomený děda. Je to bývalý horník a vzpomíná střídavě na mrtvou manželku a na zlaté komunistické časy. Doufá, že se komunismus zase brzy vrátí. Nebo že si pro něj manželka brzy přijde. A naproti cucá pivo chlapík s vojenskou lodičkou na hlavě, bývalý důstojník Československé lidové armády, elegán, který je hrdý, že u armády kdysi sloužil.

„Správný voják sbírá lodičky, aby věděl, co je zač,“ poučuje zrovna mladíka z vesnice, mladého pankáče, co na vojně nikdy nebyl, protože povinnou vojnu mezitím zrušili.

„Z armády ho vyhodili pro blbost,“ říká mi kamarád Karel, který ve vesnici pobývá. „Říkají mu generál, i když skončil jen jako poručík. On je takový místní poručík Dub. Furt všechny poučuje.“

Také tu popíjejí dva mladí Vietnamci, kterým patří malý obchůdek vedle hospody. Sedíme s nimi u stolu ještě s pár kamarády. Vyprávím přátelům o svém tátovi, který usíná se Švejkem jako s biblí.

„Můj táta to dělá taky,“ říká Karel.
„Můj taky,“ říká další kamarád. „A já to dělám taky.“
„Je to stejně tlustý jako bible a je v tom taky všechno,“ říká další kamarád, filosof.

Pijeme další pivo a bavíme se o tom, že všechno souvisí se vším. My Češi jsme přece nejmíň věřící národ v Evropě, a dokonce jsme na to hrdí. Ale i bezvěrci potřebují nějakého průvodce bytím. Knihu, ve které najdou odpovědi na všechny složité otázky života a smrti. Knihu, která je pobaví, potěší i utěší. Možná to je právě Haškův mnohovrstevnatý román, který lze číst jako lidskou komedii i tragédii. Román, který jako by neměl ani začátek, ani konec, který prostě jen plyne odněkud někam jako široká řeka zdánlivě obyčejných historek a příběhů.

Filosof namítne, že je zajímavé, že další světoznámý román spojený s naší českou knedlíkovou kotlinou je také nedopsaný. Myslí Kafkův Zámek. Navíc Franz Kafka i Jaroslav Hašek se narodili v roce 1883 a Kafka Haška přežil o pouhopouhý rok.

„Jestli tohle je náhoda, tak ať to se mnou na místě šlehne,“ říká filosof, který už je ale trochu opilý, protože si ke každému pivu objednává rum.

Náš další přítel, nakladatel, intelektuál v nejlepších letech, vypráví, jak s partou kamarádů jedno léto objeli všechna místa, kde se Haškův román odehrává. Dali si pivo na nádraží v Táboře. Pak to vzali přes Putim a Písek a poplakali si u rozpadajících se kasáren v Českých Budějovicích. A pak zamířili přes Bruck an der Leitha na východní Slovensko. V Humenném, kde se odehrává slavná scéna mezi Švejkem, poručíkem Dubem a zakázanou lahví koňaku, sháněli také koňak, ale v krámě měli jen český rum. Tak ho před nádražím vypili a jeli dál přes Medzilaborce až do Sanoku. A na své pouti si na všech místech četli pasáže, které se tam či poblíž odehrávají.

Nesou nám další pivo.

Nakladatel vzpomíná, jak sloužil na vojně jako zapisovatel v kanceláři velitele. Bylo to na začátku osmdesátých let. A jednou se u jednotky prý hlásil nově příchozí voják. Byl to malý tlustý nevzdělaný Maďar z jižního Slovenska, který mluvil jen maďarsky a maličko slovensky. Důstojník se ho vyptával a vojín na každou otázku odpověděl slovensky jen: „Nerozumiem.“

„Chlape, sakra, a víte aspoň, kdo byl váš poslední velitel?“ zeptal se nakonec rezignovaný důstojník.
„Nadporučík Lukáš,“ odpověděl klidným hlasem voják.

Velitel na něj vytřeštil oči.

„Cože? Vy jste četl Švejka?!?“
„Nerozumiem,“ odpověděl voják.
„Nebo si ze mě děláte srandu? Znáte Švejka?“
„Nerozumiem.“

Pak se prý zjistilo, že voják nelhal. U jeho bývalé jednotky opravdu sloužil jistý nadporučík Lukáš.

„To jméno muselo být v Československé lidové armádě prokletí, ne?“ říká Karel. „Poručík nebo major Lukáš, to by snad prošlo, ale nadporučík Lukáš? Toho nemohl nikdo brát vážně. To musel být hodně nešťastný člověk.“

Nesou nám další pivo.

Vykládáme si o tom, kde by byla současná česká literatura bez Haška. Kolem našeho stolu sedí hned pár lidí, kteří píšou. Nebo spíše zapisují. A byl to přece Hašek, kdo nás tohle naučil: zachycovat hospodské historky a rozepisovat je do větších příběhů. Nebo z velkých událostí a tragických příběhů udělat nad pivem malou vtipnou hospodskou historku. Hašek nás naučil poslouchat, nebo ještě lépe naslouchat. Taky nás naučil krást. Myslím příběhy, které se vznášejí kolem. Byl to Hašek, kdo nás naučil spojit tragédii s komedií. U některých Švejkových příhod se přece skvěle bavíte, ale zároveň vás mrazí. Hašek nás naučil ozbrojit se proti blbostem světa ironií, bojovat proti vlastní pýše sebeironií.

Byl to Hašek, na kterého navázal Hrabal. Na oba navazujeme my.

„A na Kafku,“ říká rumem opilý filosof, který pracuje jako hrobník na jednom pražském hřbitově. „Navazujeme na Haška a na Kafku. Kdo u tohohle stolu nenavazuje na Haška a na Kafku, není český spisovatel,“ měří si nás přísnýma, ale už hodně opilýma očima.

„Co bychom byli bez Haška a Kafky?“ říká ještě.
A někdo jiný řekne: „Co bychom byli bez hospody.“

Pijeme pivo.

Mluvíme o tom, proč se Kafkovi a Zámku přisuzuje temnota a mnohovýznamnost a Haškovi jen čistý humor, když v dílech obou je přece obojí. Vedeme řeči o tom, co má zeměměřič K. společného se Švejkem.

„Švejkova budějovická anabáze a cesta na frontu není nic jiného než bloudění K., který se marně snaží dostat na zámek,“ říká unaveným hlasem filosof. Všichni tady ve střední Evropě prý bloudíme v tom „mrtvém kruhu“, jak Hašek ve Švejkovi píše.

A já okem sleduji, jak bývalý důstojník u vedlejšího stolu vstává, salutuje výčepní a odchází, ale v tu ránu ho někdo z narozeninové oslavy vtáhne do hlavního sálu. „Pojď na panáka,“ zaslechnu.

„Zásadní otázka ale zní, proč Švejk a Zámek, proč tyhle dva velké středoevropské romány, které vznikly zhruba ve stejné době, jsou nedopsané. A co jejich nedopsanost a nedokončenost vypovídají o nás, co tu žijeme,“ říká filosof. „Asi že jsme taky nedopsaní.“ A pak usíná na stole.

Tlacháme ještě o tom, proč někdo vnímá švejkování jako nadávku a urážku, když jde přitom o způsob, jak tady všechno přežít. Jsou Češi, kteří se za Švejka stydí. Nemají rádi, když nás Čechy někdo se Švejkem spojuje. Někdo nechce být Švejk. Chce být vážný, chce se brát vážně. Chce být úspěšný, chce dobýt svět. Ale když je té vážnosti moc, přehoupne se přece vždycky nakonec do směšnosti. Kdo se bere příliš vážně, je ve finále směšný. A tak jsme zase u Švejka.

Pijeme další pivo.

Hádáme se, jestli byl Kafka český, německý, rakouský nebo prostě jen pražský spisovatel, co dala Praha jemu a co Haškovi a zda se někdy v Praze vůbec mohli potkat, když jeden pil pivo a druhý vysedával spíš po kavárnách. Vedeme tyhle chytré řeči trochu o všem a o ničem a skoro si nevšímáme, že u výčepu se právě odehrává scéna jako z Haškova Švejka.

Bývalý důstojník československé armády vyhozený pro blbost se potácí ze sálu, kde se slaví narozeniny. Někdo do něj musel za tu krátkou chvíli nalít lahev kořalky. Je to úplně jiný člověk. Opírá se o výčep, obličej má rudý. Pak se zkusí postavit a v tu chvíli padá k zemi kousek od vietnamských mladíků. Lodička se válí na podlaze.

Nikdo z jeho kamarádů štamgastů nic nedělá, všichni se jen dívají, co se to děje. Pankáč se pak důstojníka snaží postavit na nohy, nakonec se mu to i podaří.

„To ty narozeninový panáky. Já mu říkal, nechoď tam, nepij panáky, generále, když to neumíš,“ říká moudře jeden z místních, traktorista z družstva. Pak se zvedne, jde na záchod a cestou statečně vynadá Vietnamcům, že generálovi nepomohli na nohy.

Pankáč nasazuje generálovi lodičku. Je mokrá od piva. „Správný voják... Správný voják...,“ říká mu generál, co byl jen poručík.

Salutuje ve dveřích, vymotá se do tmy a nedokončenou myšlenku si odnáší do postele. A pavouk Henry mu salutuje na pozdrav rukou, na které chybí tři prsty.

Jaroslav Rudiš

Jaroslav Rudiš

FOTO: Petr Horník, Právo

Nikde na Vysočině prý není tak čistý vzduch jako v Lipnici nad Sázavou. Alespoň to říkají místní. Možná to je tím, že celá vesnice se krčí na kopci pod velkým středověkým hradem a hodně tu fouká. Právě v Lipnici prožil poslední roky svého života Jaroslav Hašek. Byl tady prý tenkrát šťastný, i když už byl nemocný. A splnil se mu sen: bydlel totiž v hospodě. Hospodský mu dokonce občas dovolil, aby obsluhoval hosty a točil jim pivo. A sám sobě. Pak se přestěhoval do maličkého domku pod hradem, kde 3. ledna 1923 zemřel.

Z místní pošty posílám pohled tátovi do Lomnice nad Popelkou. „Zdraví tě Baloun, Palivec, poručík Dub, nadporučík Lukáš, fízl Bretschneider, strážmistr Flanderka, sapér Vodička, paní Müllerová a mnozí další. Jo, a taky Švejk a K.,“ píšu.

Pak si v malém obchůdku koupím lahváče. Tak jsem to slíbil tátovi. Jdu na starý tichý hřbitov, kde se od padesátých let nepohřbívá. Míjím pokácené kříže a rozpadající se hroby. Je odtud krásný výhled na hrad a celou Lipnici. Haškův strohý žulový hrob je až úplně na konci v rohu u horní zdi.

Nevím, zda pivo na hrob položit otevřené, nebo zavřené. Na tuhle důležitou součást haškovského lipnického hřbitovního rituálu jsem se táty zapomněl zeptat. Nakonec pivo rozdělám o hranu hrobu. Napiju se a myslím na to, jak mi včera v hospodě místní říkali, že dříve sem po turistech a Haškových uctívačích chodila dopíjet piva parta místních alkoholiků, než se upila k smrti.

Položím lahváče na náhrobek. Z hrdla vylétne pěna a polije hrob.