Literární dům i velvyslanectví prosazují určité hodnoty zvenčí. Dům za sebou ale nemá stát a jeho peníze. Jak se to projevuje na vaší činnosti?

Jsme nadačním fondem odkázaným na podporu sponzorů. Žijeme tedy jako ostatní instituce podobného typu ve stálé nejistotě. Jedinou pravidelnou podporu poskytuje Česko-německý fond budoucnosti, který nám tak umožňuje realizovat náš stipendijní program, svého druhu jediný nejen v Praze, ale v České republice vůbec. Ročně v jeho rámci umožňujeme čtyřem i více německým autorům či autorkám měsíční až dvouměsíční pobyt v Praze. Kromě stipendia poskytujeme i ubytování v budově na nábřeží, která patří spolku Hlahol a vyznačuje se skvostným panoramatem Hradčan za okny.

Jaké mají ta stipendia výsledky?

Pokud ubytujeme autora na tak exponovaném místě s tak nádherným výhledem, jaký žádný hotel neposkytne, a když, tak jen za velké peníze, může být výsledek nečekaný. Jednou jsem se zeptal známé německé básnířky, co v Praze viděla a sepsala, řekla, že viděla mnoho a sepsala málo, protože celé hodiny seděla u okna a kochala se tou krásou. I to je ale úspěch, poznamenat autorku možná na celý život. Nicméně autoři své dojmy z Prahy obvykle ve velkém zveřejňují na našich webových stránkách či v našich a německých periodikách, což je pro nás, pro Prahu i pro německé čtenáře přínosné. Vždy je zajímavé vidět, co autor s citlivější anténou dokázal postřehnout. V Německu má náš stipendijní program stále větší popularitu, což nás přivádí až do úzkých, protože prostředků je omezené množství. Jedna ze spřátelených institucí v Brémách umístila na svém webu tuto nabídku, ovšem s podmínkou, že uchazeči již vydali minimálně dvě knihy a že musí v eseji vysvětlit, proč stojí právě o naše stipendium. K našemu překvapení, až zděšení se přihlásilo 183 zájemců.

Podobnou možnost zprostředkováváte i pro české autory v Německu. Je podmínkou znalost němčiny?

Bylo by dobré, kdyby námi vybraní autoři byli mocni alespoň elementární domluvy, protože součástí jejich pobytu jsou také čtení a besedy s publikem. Ale jak je všeobecně známo, znalost němčiny v našich krajích v posledních letech značně upadla. Přitom jsme jako Češi obklopeni mořem německy mluvícího obyvatelstva, s nímž bychom měli komunikovat co nejvíce, a jenom s angličtinou nevystačíme. V Pražském literárním domě poukazujeme třeba na to, že čeští Němci mnohdy rozuměli a i uměli psát česky a že většina českých literátů se dokázala dobře dorozumět německy. Naštěstí stále existují tací jako Ludvík Vaculík, který dovede německy i zpívat a krásně nadávat. I to může vzájemné komunikaci někdy docela prospět.

Co přináší Pražský literární dům českému publiku?

Naším posláním je shromažďovat ty nejnázornější příklady, co pro nás znamenaly kulturní a literární aktivity „našich Němců“ od minulých století až donedávna. Bylo tady kromě literatury německé divadlo, hudba, výtvarné umění a architektura. Málokdo z Čechů si dnes uvědomí, že celá řada výstavných budov, třeba v Praze na Národní třídě, byla postavena německými, případně židovskými architekty. Tady existovalo minimálně osmisetleté soužití dvou etnik, které se až v posledním nacionalistickém století začalo mě nit od určitého stupně koexistence ve výraznou konfrontaci, kdy na obou stranách propukaly antipatie až do nenávisti. Ale během dlouhých staletí bylo soužití k vzájemnému prospěchu. Soupeřivost byla inspirující.

Mohl byste uvést nějaký příklad?

Vznik našeho Sokola. Když se v první polovině 19. století rozšířilo i k nám německé hnutí spolkového tělocviku, tzv. Turneři, které u nás začalo budovat tělocvičny, Němci se bránili tomu, aby se v nich cvičilo i „po česku“. Tehdy si dva naši osvícení Němci, pánové Heinrich Fügner a Friedrich Tirsch, počeštili svá jména, vytvořili podle německého vzoru české a dodnes užívané tělocvičné názvosloví a dali základ českému Sokolu.

Takových příkladů se najde více. Existoval tady po staletí jistý druh multikulturality, která lidem nic moc nebrala, ale naopak jim často mohla něco přidat. Soužití dvou i více etnik na území společného státu není pro evropské dějiny běžná situace. Ale chceme-li být Evropany, měli a mohli bychom si z popsané situace vzít lecjaké poučení.

Jaká je vaše ideální představa toho, co by se v česko-německých vztazích mělo stát?

Hodně pozitivního se už odehrálo a v našem každodenním sousedství pořád odehrává. Stále více se navzájem poznáváme v dobrém a někdy i ve zlém. Už skončily časy, kdy u nás v pohraničí snad na každém hostinci svádivě lákal nápis Zimmer frei, zatímco dole ve výčepu seděli sousedé u piv a svorně na Němce nadávali.

Náš vztah k Německu je pro nás tak důležitý jako žádný jiný, je přímo osudově daný. „Německo je naše inspirace a naše bolest, zdroj mnoha pochopitelných traumat, jakož i měřítek, k nimž se vztahujeme,“ říkával Václav Havel. Když jsme s Lenkou Reinerovou a dalšími koncipovali program a cíle Pražského literárního domu, měli jsme na paměti i tato jeho slova.

V této souvislosti bych rád připomněl těm, kteří se tak často vydávají za obránce našich národních zájmů, aniž by je dokázali dostatečně konkretizovat, jeden náš zájem zcela konkrétní: zájem na tom, aby se Němcům dařilo co nejlépe. Bude-li se dařit jim, bude se totiž dařit i nám – a platí to i opačně.

Opravdu jsou staré problémy pryč?

Myslím, že není důvodu mít strach z občas ještě se ozývajících projevů sudetoněmeckých militantů, těch je stále méně a jejich hlas má v Německu nulovou váhu. S německou kartou se u nás ale pořád ještě hra je, o tom jsme se mohli přesvědčit při nedávné prezidentské volbě. V národě je zřejmě zažraná podezíravost, že nám chtějí sebrat chalupy. Po tom skandálním celostránkovém inzerátu v Blesku mi volala spousta lidí a ptali se mě, jestli ti hrozní revanšisté opravdu chtějí zpátky majetek, k čemuž by jim měl pomoci pan Schwarzenberg a jemu podobní. Jak jim říct, že je to účelová lež a úplná blbost?