Děj této krajně neobvyklé detektivky je zasazen do roku 1866. Většině z nás se automaticky vybaví prusko-rakouská válka a bitva ve Svíbském lese u Máslojed, ovšem udály se i mnohé věci další, na první pohled sice ne tak významné, zato s dalekosáhlejším vlivem na budoucnost. Praha vypadala docela jinak, za Staroměstským rynkem se rozkládalo židovské ghetto, v kavárnách se potkávali a míjeli Bedřich Smetana, Jan Neruda nebo Miroslav Tyrš. Policejním ředitelem v Bartolomějské ulici byl Leopold von Sacher Masoch a bezprostředním nadřízeným ústředního hrdiny románu, komisaře Durmana, byl Franz Dedera. Ten, co deportoval Karla Havlíčka Borovského do Brixenu.

Než se Petr Stančík pustil do psaní, musel nastudovat ohromné množství materiálu. Na každé stránce je bezpočet historických detailů. Nejsem hnidopich, ale že by se dával do viržinka husí brk? Slámka, to ano. Zadal jsem proto viržinko a brk do googlu a – Stančík má pravdu! Zrovna tak jsem si ověřil i ostatní nepravděpodobné věci a všechno sedí do puntíku: V poslední den roku 355 byl papež a prvomučedník Silvestr utopen v sudu vína a od té doby se každému správnému křesťanovi sluší na Silvestra pít jako o život. Kostelem sv. Anny v Liliové ulici, dnes známém jako Pražská křižovatka, skutečně duněly sázecí stroje Schönfeldovy tiskárny.

Zároveň čtenář nepřestává u knihy Petra Stančíka žasnout, bizarní scény se řetězí jedna za druhou. Poštmistr zaživa pohřbený v ghettu pod kamennou dlažbu, jehož fakticky zabijí až ranní chodci, kráčející po jeho bezvládném těle ulicí. Figurína s fotografickým aparátem v hrudi na ramenou liliputa.

Román připomíná laskominami naditou pochoutku. Jakou, na to si počkejte na závěr této nerecenze.

Juliána Chomová: Mlýn na mumie, verze II, leden 2014, exkluzivně pro Salon

Juliána Chomová: Mlýn na mumie, verze II, leden 2014, exkluzivně pro Salon

FOTO: Juliána Chomová

Vypravěčský jazyk i pomalé tempo Mlýnu na mumie vychází z nápodoby kratochvilného čtiva, kterým opovrhují i antikváři a štítivě ho odhazují do banánovek. Je to ještě „seriózní“ literatura, nebo by autor lépe udělal, kdyby svou knihu prezentoval například v prostředí milovníků fantasy? Odpověď je obsažena v následující větě: Zaplatil sedlákovi, zašel si na stručný oběd a pak už spěchal na policejní ředitelství. Stručný oběd! Tohle by nenapsal žádný pisálek brakové literatury. Jde o literaturu svrchovanou, hned mě ale napadá otázka další: Jde sice o prózu, avšak není tohle všechno výše popsané už poezie?

Současně s Mlýnem na mumie vyšlo Držme se!, korespondence mezi Jiřím Veselským a D. Ž. Borem. V jednom z dopisů pobouřený Veselský zmiňuje Petra Odilla Stradického ze Strdic a jím sestavenou antologii české poezie Ryby katedrál; považuje ji spíše za katedrálu arogance a do značné míry se mu dá přitakat na souhlas, Odillo Stradický byl proklatě arogantní spratek, vědomý si své nevšední inteligence. Enfant terrible. Kromě zmíněné antologie měl na kontě šest vydaných knih, přesto nechal Petr Stančík roku 2006 své, na literární scéně už etablované, alter ego zemřít.

Mlýn na mumie má 400 stran a naprosto postrádá skočnou lehkonohost Péráka, jenž vyšel už pod Stančíkovým vlastním jménem v roce 2008. Byl kombinací svižně upalujícího příběhu a faktografických hesel, tištěných petitem na okrajích stránek. Zase z úplně jiného soudku je loňská kniha pro děti Mrkev ho vcucla pod zem. A to je úskalí oněch nemnoha českých autorů, kteří se odmítají opakovat a popojíždět v zaběhnutých kolejích, psát dokola své „šabachy“. S každou příští knihou sice překračují sebe sama, zároveň ale ztrácejí čtenáře získané knihou předešlou a musejí bojovat o nové. Bohužel právě proto nebudou nikdy komerčně úspěšní.

Ale zpět k Mlýnu na mumie. Rozuzlení se u detektivky prozrazovat nesluší, proto na závěr alespoň stylově bizarní hádanka. Uhádnete, co komisař Durman jedl v cikánském táboře? Atila pak jednu keramickou kouli po druhé rozbil prudkým úderem sukovice. Spečená krusta se rozpadla a pod ní se objevil do růžova propečený šindysnóvo čili… Příprava této delikatesy byla geniálně jednoduchá. Zabitého… vyvrhnuli, uvolněné bříško vycpali bylinkami, kořínky, čerstvým jetelem, houbami, zelím, jablíčky, špekem a medvědím česnekem, někdy dokonce i celými plástvemi medu, pak ovšem při jídle plivali vypečený vosk. Stahováním… se zdržovat nemuseli, nýbrž jej ze všech stran oplácali jílem a vzniklou kouli zahrabali do horkých uhlíků. Jakmile bylo maso upečené, kůži i s bodlinami z něj strhli spolu s hliněnou slupkou.