Kde se princip low-cost řetězců objevil poprvé?

Po druhé světové válce s ním přišli bratři Albrechtové, kteří založili obchod s potravinami Aldi. Jeden z nich pracoval pro německou armádu, pohyboval se v oblasti zásobování. Měl dobrý odhad na to, co jsou věci, které člověku stačí k přežití. S bratrem tak začali prodávat základní potraviny za nejnižší možnou cenu. A přišel obrovský obchodní úspěch. Jejich značka se brzy rozšířila. A pak se je jali napodobovat i další.

Proč jste se o podobné firmy začal zajímat?

Před lety jsem četl článek o americkém řetězci Walmart a podivných praktikách, které tam vládnou. Zaměstnanci jsou neustále pod dohledem, mají přísně vymezené pauzy. Každý večer před odchodem z práce jsou prohlíženi, jestli si zboží neodnášejí domů. Tehdy jsem se začal o lowcost řetězce zajímat víc. Zkoumat, kde ušetří, aby mohly prodávat pod běžnou cenou. A zjistil jsem, že podmínky pro jejich zaměstnance jsou mnohde opravdu příšerné.

Narazil jsem třeba na seznam jak vystřižený z Orwellova románu 1984. Zaměstnanci dostanou doporučení, jak si rozvrhnout pracovní stůl. Kde by měly ležet papíry, do jakého šuplíku si uložit propisky. Jednou za dva dny chodí kontroly. A ty mohou namátkou prověřit, jestli se vaše propiska náhodou nenachází ve špatné přihrádce. Zní to absurdně, možná trochu komicky, ale zaměstnanci jsou podobnými praktikami udržováni ve strachu. Nebaví se mezi sebou, bojí se, že by na sebe mohli prozradit něco, za co by pak dostali výpověď. Objevili jsme dokonce případy, kdy si dlouholetí zaměstnanci podobných firem sáhli na život. Nedá se samozřejmě říct, že by koncept low-cost vedl k sebevraždám, tak jednoduché to není, ale pozůstalí často mluvili o špatných pracovních podmínkách jako o jednom z hlavních důvodů dobrovolného odchodu svých blízkých.

Žádná z těchto výpovědí ale v dokumentu není.

Nikdo nechtěl ukázat prstem.

Jak dlouho jste se na natáčení připravoval?

Přes rok. Konzultoval jsem problematiku s mnoha odborníky – s těmi, kteří v tom nevidí problém, i s těmi, kteří poukazují na možná rizika.

Nejvíc mi v paměti zůstala schůzka s jedním ekonomem, který na toto téma napsal studii pro francouzskou vládu. Předestřel mi své závěry – podle něj jde v případě low-cost firem na prvním místě o báječný způsob, jak vyjít konzumentům vstříc. Když jsem se ho zeptal, jestli do své studie zahrnul taky sociální dopad na zaměstnance, zaskočilo ho to. Vůbec tuto věc nevzal v potaz. Dostal zadání a splnil ho.

Jak může konzument proti takovýmto podmínkám bojovat?

Na to se diváci často ptají. Dnešní zákazník má možnost vyhledat si informace, jakým způsobem se vyrábí zboží, které vkládá do svého nákupního košíku. Je potřeba, aby nám došlo, že za náš levný nákup často zaplatí někdo jiný. Tričko za pár eur je fajn, ale za jeho nízkou cenou jsou nelidské pracovní podmínky v asijských zemích.

Levné zboží se navíc jako levné často jen tváří. Ve Francii koupíte v low-cost řetězci bagetu za tři eura a třicet centů. V malém lokálním pekařství zaplatíte za tu samou euro. Jen to třeba nemá člověk tak po ruce a dává přednost vlastnímu pohodlí. Další věcí je, že často nakupujeme nesmysly, které vůbec nepotřebujeme, jen proto, že se tváří levně.

V dokumentu kromě bývalých a současných zaměstnanců mluví jen jeden šéf, a to generální ředitel aerolinek Ryanair Michael O’Leary. Ostatní jste nekontaktoval?

Ředitelé potravinových řetězců s námi opakovaně odmítali komunikovat. Ani s O’Learym, jehož firma žije z prodeje až nesmyslně levných letenek, to však nebylo snadné. Na e-maily nereagoval. Tak jsem na to šel jinak. Začal jsem mu posílat oficiální žádosti, jednou za dva dny. To nakonec zabralo. Na mé otázky pak sice odpovídal, ale – jak jste si mohla všimnout – s příslušně žoviálním nadhledem. Stojí za ním třicet miliónů zákazníků. Každý, kdo si koupí levnou letenku, je na jeho straně. Lidé neřeší, jak se zachází třeba s piloty. O’Leary proto nemá pocit, že by se měl bát nějakého dokumentaristy.

Jaký bude podle vás další osud firem těžících z principu low-cost?

Rozšíří se společně s prohlubováním ekonomické krize. Nezní to moc optimisticky, ale dokud bude poptávka, jejich vlastníci dobrovolně s žádnou humanizací zaměstnaneckých podmínek nepřijdou. A střední třída má dojem, že má svých starostí dost na to, aby se zajímala o problémy mimo vlastní domácnost.

Z dokumentu Doba slevová (režie: Frédéric Brunnquell, 2012)...

Z dokumentu Doba slevová (režie: Frédéric Brunnquell, 2012)...

FOTO: archív Jeden svět

Zároveň chystáte dokument právě o francouzské střední třídě…

To bude další neradostný film. Francouzská střední třída je v současnosti velmi zranitelná. Lidé očekávali lepší život, než jaký sami vedou. Dvacet procent z nich následkem toho dává ve volbách hlas nacionalistům. To je velmi nebezpečné. S nespokojeností roste chuť k radikálním populistickým řešením. Velká část střední třídy pak dokonce odmítá politiku úplně. Házejí média a politiky do jednoho pytle – nezajímáte se o nás, my se zase nebudeme starat o vás. Izolují se od veřejného života, zavírají se do svých domů a bytů, soukromých problémů. Postrádají schopnost vidět věci z odstupu, v širších souvislostech. A jejich děti v tom zdá se nebudou jiné. Dvacet pět procent z nich nemá práci. Vidí své nespokojené rodiče a říkají si: Proč bych měl celý život pracovat, když z toho nebudu nic mít? Ani žádné zajištění, ani žádný jistící žebřík. Čeká mě jen rychlý sešup dolů.