Ještě mi není ani padesát, takže jen z pouhé aritmetické logiky bych měl mít mnohem blíž k dnešním třicetiletým než k zemřelým stoletým, přesto mám už několik let den co den pocit, jakmile vyjdu z domu a nastoupím ráno do metra, že jsem se nějakým nedopatřením ocitnul mezi mimozemšťany, kterým z uší čouhají drátky, a pokud už tyto podivné bytosti podobající se lidem vůbec promluví, jejich odpovědi jsou určeny komusi vzdálenému a neviditelnému, rozhodně nikomu z přítomných spolucestujících, v dětství jsem bydlel v pavlačovém domě a to byla jedna historka za druhou, jako z Hrabala, sousedovic hošík se v pěti letech rozhodl, že se stane psem, a od toho dne už nepromluvil slovo, jenom štěkal a lezl po čtyřech a další sousedka se oběsila ve sklepě kvůli manku v samoobsluze, a než se na to přišlo, ožrali ji potkani po kolena, na vybělených kostech se nad hromadou koksu klinkaly červené lodičky, a dole v přízemí měli cikáni na černo nataženou elektriku holým drátem přes chodbu a věčně věků nakvašený Morstein do toho drátu praštil a zabilo ho to, kde ale jsou dneska takové historky, mimozemšťani dojedou metrem do práce a vyndají drátky z uší a dřepnou si k počítači a doma zase zírají do monitorů až do půlnoci, v kavárnách, kde by se měli lidi scházet a povídat si, jen se rozhlédněte kolem sebe, každý vejrá do notebooku nebo cvaká cosi do mobilu, nebo přiběhla udejchaná sousedka a na babičku: tohle musíš vidět, babička sundala zástěru a Tůněma jsme proběhli do Ječný, tehda jezdívaly tramvaje, co se do nich naskakovalo a zase vyskakovalo za jízdy, před tramvají bylo srocení čumilů a pod koly zakrvácené cáry, u obrubníku ležela ujetá hlava děvčátka a sousedka nadšením vykřikla: to je podoba! a obrátila se nejdřív na babičku, ty blonďatý vlásky i oči modrý, no koukněte se na to, jako brácha se ségrou, jako dvojčata a sousedka natlačila rukou mou hlavu k obrubníku, k té mrtvé hlavě, aby se podívali taky ostatní, jak jsme si podobní; historky se už ale nepovídají ani v hospodách, v těch staroslavných Hrabalových libeňských putykách U Horkých, U Karla IV., ale ani v hospodě U Jagušky, kam se momentálně chodí za znamenitým plzeňským, tam už si člověk nevychutná to velebné ticho, když je hospoda ještě bez hostů a na okno dopadají křehké dopolední sluneční paprsky a je slyšet pouze vrzání židlí, jak je číšníci sundávají dolů se stolů, a odzadu z kuchyně zapalování sporáků a lomození pánví a cinkání tramvaje v ulici Na Žertvách, to už je jenom pradávná vzpomínka, sen, protože dneska hned jak otevřou hospodu, pustí televizi nebo rádio a je po poezii, všude něco hraje a duc ducá a vyprávějte si v tomhle rambajzu historky, v hospodách už se vedou leda trupelnatý kecy, kde v autobazaru sehnat podběhy do audiny, do Bulharska na dovču jezdí akorát debil, když to máš za dvě a půl hoďky na Krétu; a že v kuchyni nad kastrolem guláše kuchař neobdělává hovězí kližku, ale pinglici, to vy nemůžete vidět, to poznáme jen my štamgasti podle výčepákova rozmrzelýho ksichtu.