Pozvánku na literární večer do Berlína Bohumil Hrabal ani nerozlepil. Dlouhé týdny ležela na stole v Kersku spolu s další, taktéž nečtenou poštou. Co zajímá téměř třiaosmdesátiletého spisovatele? Otázky věcí posledních či kočičí smečka, usídlená na jeho kerské parcele? Jack Kerouac si ve své knize Big Sur (a to mu, prosím, bylo teprve 38 let!) poznamenal: „Mám bejt jako Král beatníků, ale já jsem zároveň unavenej starej a otrávenej z celýho toho nekonečnýho entuziasmu novejch mladejch, který se mě snažej poznat a nalejt do mě celý jejich životy, a já bych měl skákat nahoru a dolů a říkat ano, ano, to je ono, ale já už dál takhle nemůžu…” Co pak má teprve říkat Hrabal, jeden z největších současných světových autorů? Kolik už bylo těch pozvánek na besedy, čtení, podepisování, filmování, vernisáže, premiéry…

Do Berlína jsme nakonec přece jen jeli přímo z kerského polesí za sténání borovic. Na Prahu tou dobou padal smog, brzy se zešeřilo a hanebná mlha s drobným deštěm zpomalila cestu. V Dubí čirou náhodou v jedné z hodně postranních ulic nacházíme čínskou restauraci U Marty. Hrabal si hned dává vodku a kupodivu se nebrání oslovení dvou postarších návštěvníků podniku, kteří ho poznávají. Má zjevně dobrou náladu – podepisuje knížku, kterou si narychlo z domova obstarala manželka jednoho z místních, ukazuje fotografie, pije se další pivo i vodka. Čas poskočil, za okny je už černá tma. Berlín se zdá za oponou nekonečna, ještě jedna přátelská vodka a kupodivu pokračujeme dál v cestě.

Na třetí rychlostní stupeň projíždíme kolem mávajících děvčat. Hrabal je ani nevnímá, vzpomíná. „Do Berlína jsem jel poprvé v roce 1936. Na olympiádu. Měl jsem tehdy anglické cestovní kolo Brampton, dosti drahé ve své době, otec mi ho koupil, a to kolo Brampton mělo dřevěné ráfky. A protože jsem byl členem Klubu bicyklistů, v každé druhé obci se dalo sehnat laciné přespání se snídaní. Jó, kolo Brampton...”

Předměstí Drážďan a pak město samé. Řeč se stáčí na Bauhaus i na noční nálet na Drážďany. „Jako výpravčí jsem měl tenkrát noční službu a nad ránem dorazil první vlak, který stačil ujet. Byla tam spousta lidí, která prchla jen tak v tom, co měla na sobě. V Drážďanech hořela i dlažba…” Začínáme bloudit, někde jsme špatně odbočili. Směrovka se slovem Berlin nikde. Konečně se vymotáváme z města, chvíli betonka z dob Hitlera, chvíli nový asfaltový koberec současnosti.

„Jó, tenkrát se mně ta cesta zdála být kratší a rychlejší,” vrací se Hrabal k původnímu hovoru. „To bylo ale tím, že jsem měl bicykl značky Brampton! Ovšem v pětačtyřicátým mi ho Rusové ukradli, když jsem ho měl opřený před hotelem v Nymburce.” Ve smutném gestu mávne rukou. „No a v tom směru na Berlín tenkrát dělníci stavěli právě tuhle betonku. S kamarádem jsme se vždy tak nějak přichomýtli, v jistou dobu, kdy dělníci svačili nebo obědvali, a oni nám také vždy dali ze svýho a ještě namazaný chléb sádlem na cestu. A v pivnicích byly takové velké koše, kde byly zdarma housky. Kupovali jsme si jen pivo. Co nám chybělo? Housky a pivo, to stačí. Jako dneska, to je moje.”

Po desáté večer přijíždíme konečně dálničním obchvatem k jezeru Wannsee, Literarisches Colloquium má číslo 5 v první ulici hned za rohem. Noblesní vilozámeček, jehož druhá strana se natáčí k jezeru, původně patřil bohatému židovskému továrníkovi, pak vysokému hodnostáři NSDAP, po válce zde byl luxusně diskrétní bordel a od roku 1963 městem Berlínem dotované Literární kolokvium. Múzy poletují někde u stropu.

Ráno přichází Hrabala vyzpovídat redaktorka z Radia Berlin. „Čuhajda to byla, a protože se vyznala i v literatuře, tak jsem jí to hezky pěkně sestavil s Babelem, kterýho si chtěl zastřelit rajtramén maršál Buďonnyj za jeho Rudou jízdu sám.”

Vydáváme se do nedalekého parku. Podzim se dobral svého vrcholu, hustá podestýlka zvlhlého a tlejícího listí pokrývá neznatelné cestičky. Mlžný opar leží nad jezerem, chladno se dere do rukávů. V téže době na tomto místě, ale před 185 lety, se zde zastřelil básník a dramatik Heinrich von Kleist. Ovšem stylově a v duchu doby – nejdříve strávil příjemnou noc se svou Henriettou Vogelovou, na ranní procházce jí prostřelil hlavu pistolí a pak stočil hlaveň na sebe. „No prostě frajer,” komentuje zasmušile Hrabal a pochopitelně vzpomíná na milovaného poručíka Lermontova. „A já, kdybych měl tu možnost mít tu bouchačku, tu pistoli, tak se taky voddělám… Jako Lermontov.”

Odpoledne projížďka Berlínem, v místech bývalé Zdi v centru města budují nadnárodní společnosti budoucí gigantické molochy. Hrabal je udiven rozporuplností města, kterému Zeď zjevně chybí, což mnozí potvrzují. Což si mnozí přejí – vraťte nám Zeď! Průjezd z Východu na Západ a zpět je deprimující. „Ovšem z tohodle ruští generálové šílí! Musej šílet, protože tohle všechno, co chtěli mít, ztratili a teď přemýšlejí, jak se vrátí zpět,” komentuje Hrabal.

Vracíme se zpět do Wannsee, do hospůdky na rohu se jménem Kleistovy milenky v erbu – Loretta. Na pořadu je bourbon a osvěžující pivo Dortmunder Union. A ještě jedno a další. Vzpomínka na Franze Kafku a jeho světici Doru Diamantovou. Na podzim 1923 tady v Berlíně na své kůži pocítili zlé časy inflace. Zatímco my si dáváme echt německého opékaného bílého buřta, Franz tenkrát na obědy v restauracích neměl. Chodil se tedy jen mučit četbou vyvěšených jídelních lístků…

Bohumil Hrabal

Bohumil Hrabal

FOTO: Jan Litomiský, ČTK

Osm večer. Sál Literárního kolokvia je nacpaný, to tu dlouho nepamatují. Bohemistka Susanna Rothová uvádí krátce Hrabala, a ten se hned ujímá, pochopitelně v němčině, slova. S brilantností sobě vlastní se „pohybuje na pomezí ducha a žánru”, jak píše Josef Kroutvor, čímž ovšem prolomí počáteční strnulost posluchačů k jiskřivé atmosféře. Čtení z Hrabalova díla ředitelem tohoto institutu sám Hrabal několikrát téměř s dávkou uličnictví přerušuje, aby nejen doplnil portrét svůj skrze literaturu a malířství, ale i o jistý druh rozverného opilství, deklarovaného lahvemi Berliner Kindl… „protože opilec se v určitém smyslu učí moudrosti ve slovech Goetha i Schopenhauera, neboť kdo to řekl? – Cesta k moudrosti vede skrze nadmíru všeho!” Hrabal si své publikum naprosto podmanil, ovace nebraly konce. A pak nekonečné podepisování, nekonečné řady knih v rukou čtenářů, tu a tam i Čech s exilovým samizdatem v ruce, každý si chce s Mistrem potřást alespoň rukou, sdělit dojmy, podiskutovat.

Snídaně na prosklené verandě, jezero plné vln, marmeláda, sýry, salám. Vedle v pokoji jakási literátka mohutně buší do klávesnice psacího stroje. Jako by přehrávala prstoklady z Rachmaninova. Nasloucháme s Hrabalem tomu zběsilému tempu. Pak zvoní telefon, ozývá se ruština.

V poledne odjíždíme do Prahy, chvíli betonka, chvíli asfalt. Na Cínovci prvé sněhové pláštíky na stromech, v Dubí už tma, neony, trpaslíci a holky. U Marty v restauraci je prázdno a plno zároveň. Všechny stoly jsou zadány. „Bohužel, má to zde rezervovaný volební komise, na večeři,” sdělují nám. Ujímá se nás ale sama paní Marta a odvádí do jakéhosi letního výčepu na dvoře. Čína je skvělá, Hrabal má špagety. Z okna je vidět scházející se členy volební komise. Malé pivo a mizíme. Terezín – město bez lidí, velmi spoře osvětlené. „Je to podivné, smutkem a utrpením prokláté město. Poklop hrůzy a beznaděje neustále padá na lidi jako sněhový poklop na stromy v horách u hranic, i ony nemohou pod tíhou dýchat,” ukazuje Hrabal do míst, odkud je jen tušit velká hvězda Davidova.

Praha, Sokolniky. „Tak tohle je moje poslední zahraniční cesta,” říká unaveně Hrabal a mhouří oči: „Ovšem rakouský voják zase slavně zvítězil!”