Nakupování na tom trhu bylo divné, nevyznala jsem se ve velikostech, zboží nebylo roztříděné, ta velikánská, zakrámovaná plocha mě deprimovala. Kromě toho mě velice rušil prodavač, asi třicetiletý Vietnamec, který chodil mezi stoly prohýbajícími se pod tepláky a bundami a vietnamsky hulákal. Dokud jsem nezjistila, že mluví do telefonu (měl takový ten, co se nemusí držet při hovoru v ruce), připadalo mi, že pokřikuje na mě.

V Karlíně, kam chodím do rozhlasového studia, je vietnamských obchodů hned několik, a rovněž u nás v Michli. A vůbec všude. O nějaké zdvořilé východní úslužnosti nemůže být řeč, prodavači za pokladnou jedí své mastné nudle z papírových krabiček, koukají přes internet na vietnamské filmy a televizní estrády a někdy u toho počítače – podobně jako ten chlap v modřanském Prioru – hulákají na celé kolo. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že se baví přes Skype. Cenu za nakoupené zboží ukážou na displeji pokladny, inkasují peníze a vietnamský hovor při tom ani nepřeruší.

Když chodila naše Máří do školky v Chebu, měla tam i vietnamské spolužáky. Mluvili s roztomilým západočeským přízvukem (Copa to je? Kampa deme, paní učitelko?), protože měli české chůvy. Jejich rodiče zakládali restaurace, bistra a obchody, tenkrát ještě stáli v zimě v létě na tržišti v bývalých kasárnách. Jejich dětem se ve školce říkalo českými přezdívkami, znali jsme Evičku a Otíka, protože paní učitelky se nechtěly učit jejich vietnamská jména. Doufám, že malým Vietnamcům se dnes jejich jména už neberou, ale nevím. Gymnáziem šly o něco později zvěsti o tom, že vietnamští studenti v prospěchu překonávají své české spolužáky o celé míle, protože jsou pilní, na rozdíl od těch našich puberťáckých lemplů.

Je to už 25 let. A kde jsou vietnamští spolužáci našich dětí dnes?

Podle toho, co se říkalo, jsem byla přesvědčená, že z nich budou noví učitelé na našich školách, že je potkáme v kancelářích a ve zdravotnických zařízeních, ale nejsou tam. Mezi absolventy pražské 3. lékařské fakulty, kde studují vedle budoucích lékařů i budoucí ošetřovatelé a dentální hygienisté, jsem nenašla ani jedno vietnamské jméno. To se vážně ty dívky se samými jedničkami z gymnázia spokojí s tím, že nalepují ženám umělé nehty? Mladé muže potkávám v nočních hodinách v Kauflandu, kde zavalí pokladnu horou pórku, brokolice a kuřecích řízků v akci. To netouží ti kluci po ničem jiném než mít bistro? Nakazili se snad vietnamští premianti od českých lemplů a přestali mít zájem o studium přesně ve chvíli, kdy jejich čeští spolužáci vyrostli z puberty a začali se učit?

Ten hulákající prodavač stál za pokladnou, když jsem s jakýmsi kusem oděvu nakonec odcházela. Podíval se na mě, dokonce se i trochu usmál a výslednou částku docela správně česky vyslovil. Najednou to byl úplně jiný člověk. Film na internetu mu ovšem u kasy běžel také.

Napadlo mě, že Vietnamci, kteří po převratu tak stáli o to, včlenit se do české společnosti, se z ní postupně zase vyčlenili. Žijí výhradně po svém, se svou dost bídnou kulturou obchodu i poskytovaných služeb, s obstojnou znalostí jazyka, ale bez valného zájmu o společnost, která jím mluví. Nebo je vyloučila ta společnost? Ale jak se to stalo, když jsme je ještě na gymnáziu měli tak rádi?

Když si tak vybavím ty jejich filmy, videoklipy a hovory přes Skype, říkám si, že internet sice lidi na dálku spojuje, na blízko je ale také rozděluje. A že o tom, jak se žije Vietnamcům v Čechách, napsala vietnamská studentka knížku, která dokonce dostala v jedné literární soutěži cenu. Akorát – jak se pak ukázalo – to nebyla vietnamská dívka, ale jihočeský novinář. Tak nevím.