Hlavní obsah

Nad sbírkou Tomáše Čady: Jak básníci přicházejí o svět

Právo, Štěpán Kučera, SALON

Nejlepší báseň sbírky Tomáše Čady Spodní patra (Perplex 2014) je pro mě ta poslední, oddělená od ostatních, jako by jí autor přikládal zvláštní význam. Vypráví se v ní o „dávných dobách, kdy kraji ještě vládla zima”. A o promrzlých lidech, kteří vyvrhovali zmírající koně, hltali jejich vařící krev, zakusovali se do jejich srdcí. „A pak – naposledy sytí – uléhali do rozpáraných břich vyhlížet naději.”

Foto: archív Tomáše Čady

Antonín Handl: Opisy, ilustrace ze sbírky Spodní patra (Perplex 2014)

Článek

Báseň pokračuje srovnáním s naší dobou automobilů, v níž by návrat do rozšklebeného koňského břicha byl jenom nesmyslnou manýrou. Zima k nám už nechodí.

Možná autor té básni přikládá zvláštní význam, protože zrcadlí i jeho vlastní psaní. Zima k nám už nechodí, a když chce dneska mladý básník napsat něco doopravdy, něco ze života, tak mu nezbývá než vyprávět, jak potkal bezdomovce a bylo mu z toho smutno (básně Nádraží 1, Samaritán) nebo jak potkal Cigána a bylo to fajn (Originálka). Jak v televizi znásilňujou politici a on zatím přemýšlí o mracích na obloze (Mraky). Jak pije pivo a kouří cigarety a stejně to nepomáhá.

Spousta věcí se mi v té sbírce líbí – třeba kryptická skladba Krajina II, drsná námořnická anekdota Město I, název básně Vědět hovno, jednotlivé verše, jednotlivé pointy. Je sympatické, že se Tomáš Čada výslovně brání mudrování (každý zárodek didaktiky v jeho textech hned shazuje ironie), a přitom jistá mravoučnost je ve vypravěčově postoji všudypřítomná. Spodní patra mají spád a dobře se poslouchají – když autor četl několik textů v jednom pořadu Radia Wave, byl to zážitek. Celkově mi ale v té sbírce chybí něco opravdu původního, umělecká svébytnost, jiskra.

Nechci zlehčovat autorův prožitek a smyslem prve nahozeného výčtu motivů není ani vyvolat na čtenářově tváři úsměv – a jestli trochu ano, tak úsměv nad námi všemi, dobře najedenými mladými autory, kteří sníme o syrových koňských srdcích, a tak aspoň sepisujeme manifesty, přeme se nad poetikami, tiskneme se navzájem ve spřízněných časopisech a věříme, že jsme součástí něčeho velkého.

Jeden mladý básník, redaktor literárního magazínu a organizátor literárních akcí, se koncem loňského roku rozzlobil, protože prý jednou z největších událostí Česka se stala facka uštědřená dvěma „dadaisty“ jednomu spisovateli – přitom by se měli Češi zajímat o důležitější věci, jako je dění na Ukrajině. Jenže vtip je v tom, že „dadaistickou facku“ zaznamenal málokdo vně literárních kaváren, kdežto ukrajinské demonstrace v té době plnily titulní stránky novin. Možná je to bezvýznamná příhoda, navíc bez přímé souvislosti s recenzovanou knížkou, ale možná přece jen říká něco o tom, jak básníci přicházejí o svět.

Věřím, že poslední skladba Spodních pater o rozpáraných koních a nesmyslných manýrách není jenom ohlédnutím za napsanou sbírkou, ale je i výhledem do sbírky příští, ještě nenapsané. A přeju nám všem, aby příští knížka začala tam, kde Spodní patra končí. U dobré poezie.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám