Jakou moc má podle vás film?

Umění nás má povzbudit, přemluvit, svést či přinutit konfrontovat se s těmi pro nás nejbolestivějšími pravdami. Konkrétně mě zajímá především, jak minulost pronásleduje naši přítomnost. Politické násilí bylo určujícím prvkem 20. století. A za jeho popření se platí vysoká cena. Udržování lživé historie vítězů pomocí zabíjení svědků nás vede do morálního vakua korupce, beztrestnosti, násilnictví.

Ve Způsobu zabíjení říká jeden z vrahů: Zabíjení je to nejhorší, co můžete udělat, ale pokud vám za to dobře zaplatí a máte šanci vyváznout bez trestu, běžte do toho. Jen si pak musíte sami pro sebe vymyslet omluvu a držet se jí. Vlastně říká, že musíte sami sobě lhát. A abyste tu lež udrželi při životě, musíte páchat další zlo. Kdyby teď armáda řekla hlavnímu hrdinovi mého filmu Anwarovi, ať připraví o život skupinu lidí ze stejného důvodu, kvůli němuž zabíjel už dřív, nemůže odmítnout. Přiznal by totiž, že se poprvé zachoval špatně.

Čím si tito Indonésané své skutky nejčastěji omlouvají?

Strávili celý život snahou přesvědčit sebe i ostatní, že pokud by oni nezabíjeli komunisty, dopadlo by to obráceně, přišli by o život oni. Jenže Anwar a jemu podobní v šedesátých letech nezabíjeli jen komunisty, ale i novináře, učitele, etnické Číňany, všechny, kterých se potřebovali zbavit, aby konsolidovali vlastní moc.

Jsem proto dost skeptický vůči jejich tvrzení, že šlo o situaci na život a na smrt. Každý z pachatelů vám řekne svou verzi, ale klíčem je pochopit, proč zabíjeli poprvé. A myslím, že všichni ti, které jsem poznal na severní Sumatře, kde jsme natáčeli, začali vraždit pro peníze a moc.

Váš dokument je dost neobvyklý, minulost v něm nepřipomínají archívní záběry, ale amatérské hrané scény, v nichž vystupují sami aktéři masakrů.

Zásadní pro dokument je najít téma, charaktery, metodu, místo a silnou metaforu. U Způsobu zabíjení jsem chtěl točit o indonéských vrazích, tématem byla jejich beztrestnost a metaforou jejich vychloubání. Jádrem mé metody bylo, že Anwar a jeho kamarádi navrhli scénu, v níž přehráli své činy, my ji natočili a čekali jsme, kam nás to dovede. Někdy se mě lidé ptají na některé surrealistické prvky ve filmu, jako rybu (viz foto – pozn. red.) a vodopády, ale i ty vzešly od nich. Vodopád konkrétně ze scény, kde si Anwar zahrál jednu ze svých obětí. Myslel jsem, že si v ní uvědomí, co vlastně spáchal. Ale on pak navrhl scénu groteskního vykoupení v nebi, kde na něj čekají jeho oběti, aby mu poděkovaly za to, že je zabil. Velmi mě tím zklamal, ale souhlasil jsem, že to natočíme. Věděl jsem, že tahle glorifikace jeho vražd bude výstižnou metaforou pro beztrestnost jeho zločinů.

Oppenheimerův dokument Způsob zabíjení (2012) mohli tuzemští diváci vidět na loňském ročníku festivalu Jeden svět. V prosinci pak získal Evropskou filmovou cenu.

Oppenheimerův dokument Způsob zabíjení mohli tuzemští diváci vidět na loňském ročníku festivalu Jeden svět. V prosinci pak získal Evropskou filmovou cenu.

FOTO: Jeden svět

Film jste točil pět let. Jak jste poznal, kdy skončit?

Čím jdete hlouběji, tím více máte otázek. Když už nejdete hlouběji, jen se vám hromadí materiál, poté můžete přejít ke střihu. Těch 1200 natočených hodin už po pěti letech ani neznáte. Musíte nějak zvládnout proces překladu několikaleté cesty do dvouapůlhodinového zážitku pro diváky. V dialogu s nimi nakonec film najde svůj význam. Pro mě byla nejvíc udivující reakce lidí v Indonésii, kde Způsob zabíjení změnil to, jak se země baví o své vlastní minulosti. To jsem nečekal.

Neměli jste tam problémy s cenzurou?

Zákazu filmu jsme se chtěli stůj co stůj vyhnout. Proto jsme celý podzim 2012 všechna promítání pořádali v Národní komisi pro lidská práva v Jakartě, pro indonéské historiky, celebrity, umělce, intelektuály i novináře. Novinářská reakce byla nejmocnější. Jeden významný editor mi po promítání volal a řekl, že dosud příběhy o genocidě cenzuroval a že už to dělat nebude, protože nechce zestárnout jako Anwar. Rozhodl se podpořit náš film ve velkém. Poslal každého z redakce, koho mohl, aby po zemi hledali další lidi jako Anwar, což bylo samozřejmě snadné. Následně publikovali 70 stran podobných svědectví a dalších dvacet pět stran o našem filmu. Vydání se hned rozprodalo, i další dotisky, sami Indonésané byli udivení, že se o zločinu, který podpíral strukturu celé jejich společnosti, najednou diskutuje. Prolomilo se mlčení, další média vytiskla další příběhy. A co se týká našeho filmu, do léta 2013 se uskutečnilo 1100 projekcí ve 118 městech, většina z nich otevřených veřejnosti. V září, na výročí začátku vraždění, jsme ho v Indonésii zpřístupnili zdarma na internetu, za první den byl jen v Jakartě stažen šestsettisíckrát. Způsob zabíjení v podstatě vstoupil do Indonésie jako dítě v pohádce o císařových nových šatech.

Jak psychicky náročné bylo pro vás natáčení?

Hodně. Zakázal jsem si přeskočit z názoru, že Anwar udělal něco zrůdného, k přesvědčení, že Anwar je zrůda, protože tak bych sám sebe ubezpečoval, že nejsem jako on. A ačkoliv doufám, že pokud bych vyrůstal v jeho rodině a v jeho době, nerozhodl bych se tak jako on, vím, že mám velké štěstí, že jsem to nemusel zjišťovat. Pokud bych ho zavrhl jako monstrum, nevnímal bych ho jako člověka. Navíc když chcete o někom natočit komplexní film, musíte se s ním sblížit. Natáčení se kvůli tomu stalo emocionálně zdrcujícím, osm měsíců jsem trpěl nočními můrami. Ty začaly, když jsme točili scénu, v níž Anwar rozsekává plyšového medvídka představujícího dítě a Herman hraje jeho matku. Jedna z mých nočních můr byla o tom, že jsem na rodinné večeři a uvědomím si, že všichni u stolu jsou kvůli mně mrtví a brzo zmizí.

Ale základní výzva, kterou můj film předkládá publiku, zní: Podívejte se na sebe! A víc diváků, než jsem doufal, je ochotných najít v Anwarovi kousek sebe a v tom okamžiku se hroutí fasáda našeho morálního paradigmatu, že se lidé dělí na hodné a zlé. Paradigmatu, na kterém trváme, aby nám svět dával smysl. Těm, kteří Anwara vidí jen jako psychopata, říkám: Nezapomeňte, že abyste se mohli levně najíst, ošatit a koupit si benzín, závisíte na takových lidech, jako je Anwar, kteří udržují ostatní ve strachu a zboží laciné.