Jednoho hnusného dne se totiž můj muž těžce roznemohl. A musel na operaci do nemocnice. Do malé, okresní nemocnice na ušní-krční-nosní oddělení. Na tom oddělení byly taky děti. Všechny v pyžamu a všechny se celé dny dívaly na televizi. Ale i kdyby si chtěly místo zírání na obrazovku třeba číst, stejně by neměly co. Tedy, ne že by na tom oddělení dětské knihy nebyly, ale měli tam vesměs ruské příběhy ze šedesátých, možná i sedmdesátých let. Jak archeologické vykopávky z dávných časů Čuka a Geka ležely v miniaturní zaprášené knihovničce na konci chodby, zažloutlé a stokrát polité nemocničním čajem.

A já si vzpomněla na jednu svou brazilskou známou, na stokilovou prostitutku jménem Babalu. Ta, když viděla, jak čím dál víc dětí v jejím rodném slumu padá do umně tkaných sítí překupníků drog a dělá jim poslíčky, řekla si, že těm dětem musí pomoct. Moderně řečeno nabídnout jim alternativní program. Babalu si to takhle moderně sice neřekla, ale začala budovat dětské fotbalové mužstvo. A děti místo drobných pochůzek s drogami raději čutaly s Babalu a jezdily na mezislumová fotbalová utkání. Babalu neměla ani sponzora, ani tým, ani kontakty, ani účet na Facebooku. Jen pocit, že jí to drogoví bossové jednou pořádně vrátí.

Babalu měla ráda děti a fotbal, a tak to spojila. A já mám ráda knížky a děti, a tak jsem to spojila. Jela jsem do té okresní nemocnice a dětem jsem četla ze svých dětských knížek. Pak jsem jim tam ty knížky nechala, aby si to už dočetly samy. A skládali jsme origami a byla to legrace. Pak jsem se sestřičkami pila kávu a jedla dort a vzpomínala na Babalu. A pak jsem jela do další nemocnice a pak do další. A včera večer mě to konečně napadlo. To moje čtení s dětmi v nemocnicích se bude jmenovat Babalu. Na počest ženské, která mě naučila, že pomáhat je jednoduché jak facka.