Pražští recesisté založili Schlaraffii již v roce 1859 v hospodě U Freundů (tedy příznačně „U Přátel“) na rohu ulic Vodičkova a V Jámě (přičemž pamětní deska o založení spolku visí omylem v hospodě naproti, což docela vystihuje povznesenou náladu celé společnosti). Schlaraffové vyznávali přátelství, umění a humor – scházeli se hlavně v restauracích, kde se bavili, jak uměli. Hráli si na rytíře, propůjčovali si řády, nosili nápodoby brnění, která nezasvěceným připadala spíš jako kostýmy na maškarní, a mluvili svéráznou němčinou. Zakázanými tématy se staly politika a náboženství. Schlaraffské ideály jsou nakažlivé, proto se spolek rozšířil nejdřív do Sudet a potom do světa; především tedy německy mluvícího (i když jedna z nejnověji založených „říší“ se nachází ve Španělsku).

Schlaraffové v Jablonci nad Nisou si jako jediní postavili svůj hrad – Neisseburg. Roku 1909 na břehu řeky vyrostl dům s věží, cimbuřím a nadhledem – přihlásil se k romantickým, historizujícím stavbám uplynulého věku, což v tehdejším jabloneckém rozletu, kdy už i secese byla tak trochu zastaralá, muselo působit jako osobitý vtip. Atmosféru ve městě, které se tenkrát díky vývozu bižuterie otevřelo světu, vystihuje jistá schlaraffská epizoda: Jeden z členů spolku, exportér Felix Dub, se pyšnil „řádem Mickeyho Mouse“; pochybnost dnešních badatelů rozptýlila v telefonátu z kanadského exilu až paní Hásková (bývalá spolumajitelka slavné funkcionalistické Háskovy vily), která potvrdila, že jí Dub jednou ve svém salonu u čaje představil svého mladého hosta z Ameriky – Walta Disneyho.

Schlaraffské hraní utnuli nacisté. Po válce Neisseburg patřil nejdřív městu a potom státnímu podniku Liaz (takže se v něm například rekreovali jezdci Rallye Paříž–Dakar). Po roce 1989 se v restituci dostal do soukromých rukou – těch rukou se vystřídalo vícero (první patřily Miroslavu Peltovi, současnému fotbalovému bossovi), až v roce 2006 koupila zámeček firma Malina Safety, která potřebovala pozemek ke stavbě výrobní haly a Neisseburg chtěla zbourat.

Město říká, že přišlo se vstřícnou nabídkou, pokud Radek Malina zámeček nechá stát, Malina říká, že podmínky města byly nehorázné. Všichni se shodnou jen na tom, že město zaplatilo architektonickou studii začleňující zámeček do komplexu Malina Safety a schválilo změnu územního plánu, aby se v daném místě vůbec dalo stavět. Majitel si ale nejdřív postavil hlavu, potom jinou halu a Neisseburg nerušeně chátral. V roce 2011 je den z členů komise městské památkové péče podal ministerstvu kultury žádost o prohlášení domu kulturní památkou. Žádost podpořily postupně město Jablonec, Národní památkový ústav, Liberecký kraj i ministerská komise, zatímco zámeček chátral dál. Loni na podzim ministerstvo rozhodlo, že ho kulturní památkou neprohlásí, protože je moc zchátralý.

Potom se ovšem stalo něco poměrně nečekaného. Jablonecká studentka přišla s peticí, k níž se připojily bezmála dva tisíce lidí. Se sbíráním podpisů pomáhá do té doby neviditelná jablonecká Strana zelených. Zprávy o trudném osudu Neisseburgu začaly plnit regionální média. Jablonecký primátor se pustil do vyjednávání s Malina Safety. V kauze se začalo angažovat sdružení architektů PLAC, které uspořádalo i večer v knihkupectví Serius.

Zámeček Neisseburg – dnes je to barák na odstřel.

Zámeček Neisseburg – dnes je to barák na odstřel.

FOTO: Radek Petrášek , ČTK

Tímto večerem prozatím vrcholí antické drama po česku. Po přednášce jabloneckého badatele a galeristy Jana Strnada, jejíž kostra prozatím tvořila i kostru tohoto článku, začíná debata. V ní se jako deus ex machina zjevuje hlavní „padouch“ příběhu Malina, který si strhne z tváře masku diváka a vkročí na jeviště. Jeho argumenty jsou přesné a dokonale do sebe zapadají, jako by pocházely z čítanky českého tržního liberalismu začátku devadesátých let, kde legalita je to samé co legitimita a pravdu má ten, kdo udělá větší kšeft. Radek Malina nabízí, že prodá zámeček za symbolickou jednu korunu, pokud si ho zájemci rozeberou a znovu postaví mimo jeho pozemek, jako kdyby kulturní paměť města byla lego. Že nejde o schlaraffský vtip, dokládá tisková zpráva, již den nato rozešle médiím.

Pokračovatelé Schlaraffie, kteří v barevných kostýmech přijeli až z Teplic, taky povstávají a nabízejí přítomným k prodeji pro změnu pamětní medaile za třicet korun. Mladá tvůrkyně petice moudře mlčí, starší pánové, kteří spolu o Neisseburg válčí už roky, vyvolávají dávné křivdy. Protože každá katastrofa má mít svou katarzi, vyznává se nakonec Radek Malina, že celý život tvrdě pracoval, aby ve světě viděli, jak mají Češi zlaté ručičky. Lidé postupně odcházejí domů.

Jeden podnikatelův argument ale míří přesně na komoru většiny z nás přítomných – když je pro nás Neisseburg tak důležitý, proč jsme se nestarali dřív? Ještě nedávno spousta z nás ani nevěděla, co je to Schlaraffia… Ano, tohle překvapilo nejen Radka Malinu. Za to, že v Jablonci mohla vzniknout v centru města továrna a v jejím stínu se rozpadá zámeček, nemůže on, ale naše lhostejnost. Těžko říct, jestli se Neisseburgu ještě dá pomoci, protože, jak vtipně píše ministerstvo ve svém rozhodnutí, „vzhledem ke stavebně-technickému stavu by případná obnova znamenala prakticky stavbu kopie objektu“. Ale současné vzedmutí občanské společnosti a zájem o kultivování veřejného prostoru je ten největší dárek, který nám veselí Schlaraffové ve smutném zámečku nechali. Snad nám to vydrží.