Hlavní obsah

Nad knihou Jana Němce: Stavět ze světla

Právo, Marek Toman, SALON

Kniha Jana Němce Dějiny světla (Host 2013) přináší románový pohled na život fotografa a malíře Františka Drtikola. A je to kniha zvláštním způsobem řemeslná; tedy soustředěná na fotografické postupy a techniky.

Foto: archív nakladatelství Host

obálka Jan Němec: Dějiny světla

Článek

Se světlem se tu skutečně pracuje, i čtenář s vlažným vztahem k fotografii pravděpodobně pocítí okouzlení z toho, jak se ručními postupy zachycovalo nehmotné. A podobně jako fotograf zaznamenává světelné jevy, Němec v knize pracuje s uměleckými idejemi. Jeho Drtikol se při studiích v Mnichově setkává se secesí, posledním celistvým uměleckým stylem, navíc výrazně vizuálně zaměřeným. Popisy jeho života střídají pasáže uměnovědné, psané důvtipným jazykem fejetonu.

„Fotografie není ničím jiným než další fascinující manifestací toho, co dokáže světlo v rukou člověka. Tentokrát jsme ovšem nerozšířili prostor jako pomocí teleskopu nebo mikroskopu, ale zastavili jsme čas. Konečně dokážeme zvěčnit prchavost existence, jak se o to před námi pokoušely celé generace básníků,“ říká v Němcově podání Drtikolův profesor na mnichovské fotografické škole.

K literárně-řemeslnému základu románu patří také vylíčení života horníků v Příbrami, odkud Drtikol pocházel a kde trávil mládí. Němec provedl rekonstrukci slávy někdejšího hornického města i s jeho náboženským rozměrem (kult Svaté Hory a zároveň pověrčivost havířů) a s osudovým nebezpečím, souvisejícím s prací v dolech.

Za pozornost stojí rovněž technika vyprávění, protože román se odvíjí v du formě. Drtikol se stává objektem, ale vlastně i partnerem autora (a čtenáře). I proto vychází z románu jako celistvá osobnost – nejen jako představitel fotografické avantgardy, nýbrž také jako řemeslný fotograf, který se musel nějak živit. Ze srovnání faktografie a popisu Drtikolovy osobnosti vzniká v románu zajímavé napětí. Ostatně jako epilog se součástí knihy stal fotografův vlastnoruční životopis, z nějž vysvítá jeho rázná, originální povaha.

Při mnohoznačnosti Drtikola samotného by ale možná stálo za to nahlédnout i do motivů překvapivých proměn jeho autorského vývoje – řemeslník portrétních fotografií se stává autorem vysoce stylizovaných ženských aktů mezi geometrickými kulisami a nakonec pracuje už jen s profily postav vystřiženými z papíru…

Ta ojedinělost Drtikolovy cesty mě osobně vždy fascinovala, stejně jako jeho přerod v praktikujícího mystika, a to ve chvíli, kdy byl na vrcholu tvůrčí dráhy. Závěrečným akordem jeho příběhu je pak vstup do komunistické strany, zmíněný v knize jen prostřednictvím onoho životopisu (tady se možná nenápadně spojuje oblouk s fotografovými začátky v hornické Příbrami, kde se pohyboval v sociálně vyhraněném prostředí).

Jan Němec popisuje všechny tyto pro někoho vzrušující rozpory věcně, nedramaticky – tedy na úkor čtenáře. Nicméně vzhledem k jazyku zmíněného životopisu je sám Drtikol prožíval nejspíš stejně.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám