Esther Tusquets
Stejné moře jako každé léto
Přeložila Markéta Hofmeisterová.
Dybbuk

obálka Esther Tusquets: Stejné moře jako každé léto

FOTO: archív nakladatelství Dybbuk

Možná by stálo za to prozkoumat, zda se čtenáři rozhodují pro nákup knih i tak, že si prohlédnou sazbu – a knihu si koupí, pouze když má jen krátké věty a krátké odstavce. Kdyby to bylo takto, tak by si román španělské spisovatelky a esejistky Esther Tusquets (1936–2012) skoro nikdo nekoupil. Návrat vysokoškolské profesorky ve středním věku do rodného domu je sestupem v několika rovinách vzpomínek, nahlížením do intimních skulin domu, vlastního já. Čili – text je zahuštěný a nelehký. Porovnání s Virginií Woolfovou se přímo nabízí. Nábytek se, jakožto příbuzní, přátelé, vždy spiklenci, ze stínů a ticha vynořuje bez protestu a trpělivě, jako by mimochodem. A já se s ním nejdříve opětovně shledám hmatem a mazlením…

Justin Torres
My, zvířata
Přeložila Olga Bártová.
Argo

obálka Justin Torres: My, zvířata

FOTO: archív nakladatelství Argo

S necelými dvaceti kapitolami – každá z nich má název, mohla by být klidně tištěna jako samostatná povídka a jen ta poslední je o něco delší než krátká – se podařilo americkému autorovi s portorikánskoirskými rodiči prorazit bloky literární nadprodukce USA a vyvolat svým románem nadšení. Torres (1980) ve svém debutu líčí život tří bratrů v občas nefungující, chudé rodině. Ale nečekejte veselé rodinné historky, dětství Mannyho, Joela a toho nejmladšího, jehož jméno se nedozvíme, se pomalu, ale neúprosně proměňuje s přicházející pubertou. Předpokoj dospělosti, rozpad vazeb, traumata. Žádné pointy, krása je v úsporném, metaforickém popisu, v němž cítíme vibrace živočišnosti, smyslnosti, zraňující krásy. Tohle je brutální rodinná terapie.

Miroslav Pech
Napíšu Pavle
Nakladatelství Petr Štengl

obálka Miroslav Pech: Napíšu Pavle

FOTO: archív Nakladatelství Petr Štengl

Nová jména jsou solí každé literatury – a platí to zcela jistě i pro tu českou. Nejsledovanější cesta ke čtenářům je ale bohudíky/bohužel stále ta papírová, nikoliv ta vydlážděná nulami a jedničkami. Pořád proto záleží i na odvaze nakladatelů, aby to zkusili a věřili svému odhadu či pocitu. Jihočech Miroslav Pech (1986), kterému uvěřil Petr Štengl, píše o outsiderech mezi námi a vůbec o světě, jehož hrdinové se nejspíš nikdy nestanou Hrdiny s velkým H. Mindráky, nízké sebevědomí, vyvrženost, homosexualita, každodenní ubíjející obyčejnost, chudoba, žádná perspektiva na obzoru. Marián, antihrdina textu Napíšu Pavle, je už spíše případem pro doktory, ty z psychiatrického oddělení. Ke své dívce, rodičům, dědečkovi v nemocnici se chová s podivnou umanutostí.

Pavel Šidák
Úvod do studia genologie
Teorie literárního žánru a žánrová krajina
Akropolis

obálka Pavel Šidák: Úvod do studia genologie

FOTO: archív nakladatelství Akropolis

Než se začnete ošívat a volat, že redakce udělala chybu, přečtěte si pořádně i podtitul knihy. Na rozdíl od genealogie (postaru rodopisu), což je sice věda známá, ale čtenářskou veřejností využívaná pouze v konkrétních případech, název genologie možná slyšíte poprvé, i když s tím, co označuje, se setkáváte každý den. Genologie (čili žánrosloví) je nejdůležitější částí literární vědy. A my máme konečně možnost si udělat pořádek, nejdříve v tom, co je to vlast ně literární druh, žánr a podžánr, a pak v různých žánrových skupinách, souvislostech a hranicích mezi nimi. Většinou to tak bývá, že o věcech nejpoužívanějších toho víme nejméně. Autor ze zkoumaného vytváří jakýsi organismus, který není statický, proměňuje se, nicméně zůstává ve stejném prostoru.