Konkrétně já nemám rád lidi, co říkají, že „tvoří“. Rozumějte, nejde o to, že někdo píše ucajdané básničky do progresivní poetické revue Květinky literární. Nevadí mi umělci, co vyvrtají díru do zdi a vyhrajou Cenu Jindřicha Chalupeckého, ani interpreti electro beef funky jazzu v klubu Casa El Chrchel. Štve mě prostě sloveso tvořit v první osobě.

Znám animátorku, co v životě rozpohybovala už skoro tři panáčky, jednou jí za to ze soucitu zaplatil nějaký veřejnoprávní web a ona se od té doby loučí do telefonu slovy: „Promiň, už budu končit, tvořím.“ Znám spisovatele, který podle záložek svých knih „tvoří“ už od devíti let.

Tenhleten druh lidí „tvoří“, i když staví sněhuláka, a po dvou hodinách šoupání myší se vidí v dějinách někde mezi Goethem a Michelangelem. Zmíněná animátorka se po úspěchu s webem jala pořádat bytové kurzy animování, aby naučila „tvořit“ i ostatní. Všichni se při „tvoření“ tváří, jako by měli zácpu.

Používat slovo tvořit v první osobě je podobné jako říkat „mé verše“ nebo „skládám písně“. I Jarek Nohavica při tom vypadá jako dement, a to na rozdíl od ostatních opravdu písně skládá.

Jasně, je to o vnímání slov, pro někoho může tvořit tvořit úplně neutrální verbum, ale takových lidí bych se rád zeptal, co podle nich dělali Bach a Picasso. Říct o někom, že „tvoří“, je zároveň hodnotový soud, a ne že ne. A říkat to o sobě samém znamená dávat si pod nohy soklík, kolem kebule vavřínový věnec a do kapsy legitku klubu géniů.

Vyslovit bez ironie „tvořím“ je totéž jako onanovat na náměstí.