V tom domě bylo v důstojném nadbytku všechno, co člověk k životu na samotě potřeboval, jen jsme nedokázali přijít na to, jak jeho stavitelé uvažovali o osobní hygieně. Nadlesní v 19. století byl velmi solidně situovaný panský zaměstnanec, o tom ostatně svědčí i rozlehlost lesovny, jejích zahrad, sadů, chodeb a pokojů. Na dvoře byla studna, ale nikde v domě koupelna ani prádelna a záchod na konci chodby byl suchý. Kde se namáčelo a máchalo a vyvářelo? V domě byla udírna a pec na chleba, ale nikde káď ani koryto. Naše koupelna vznikla až v době, kdy se zavádělo ústřední topení, a stálo v ní kromě vany a lázeňského kotle na vodu i velké a hlučné čerpadlo jménem Darling. Nenapadá mě jiný závěr, než že v původní lesovně koupelna prostě nebyla. Zřejmě se počítalo se služebnými lidmi, kteří prádlo vyperou jinde. V kanceláři stál lavór, když si pan nadlesní potřeboval umýt ruce, nalil si do něj vodu z konve, kterou mu předtím naplnil adjunkt ze studny. Děti se asi koupaly v kuchyni v neckách. Ale co dospělí? Mohl se ve stejných neckách pan nadlesní máčet bez ztráty důstojnosti? Asi musel. Přitom budova nemůže být starší než z třicátých let 19. století (a spíš mladší), protože teprve tehdy koupil panství i s lesy od Náboženského fondu známý Klemens Lothar Metternich a teprve pak nechal lesovnu postavit.

Za našich časů konce sedmdesátých let století minulého Státní lesy, jimž usedlost patřila, své budovy neprodávaly, a tak jsme mohli celkem bez následků snít o tom, jak by bylo krásné lesovnu koupit a žít tam šťastně až do smrti. Dnes si nedovedu vůbec představit, co bychom si s takovým objektem počali. Nikdy bychom neměli dost peněz na jeho údržbu a – obávám se – ani na jeho provoz: ty vysoké stropy, dlouhé chodby, četná okna… Tenkrát ovšem, s malými dětmi, bylo bydlet v tom domě naším hlavním životním programem. Snažili jsme se dost, ale šťastni jsme tam nebyli, jak se brzy ukázalo, tím domem jsme však byli okouzleni a zakleti.

Tenkrát byly kolem louky a pole, barokní statek, který ležel v dohledu, byl na spadnutí, bydlela v něm prasata zdejšího JZD. Při odbočce z místní silničky na polní cestu, vedoucí k nám a ještě dál, až k lesní školce, stál kříž ze sukovatých větví a na něm tělo ukřižovaného Krista, odlité v Metternichově slévárně v Plasech. Dnes je barokní statek nákladně opraven, přeměněn v hotel se vše mi příslušnými službami, na louce u lesovny je malé golfové hřiště, něco dalšího se tam staví, náš dávný dům je stále obydlen, s vyměněnými okny, řekla bych, že už patří víc k tomu hotelu a golfu než k lesu v pozadí. První změna, k níž v okolí došlo, se ale týkala kříže na odbočce ze silnice – ten byl ukraden.

Šli jsme do toho domu bydlet v době, kdy nám připadalo, že ve městě se nic rozumného dělat nedá, kdy jsme sami neviděli pro sebe jinou možnost, než jít na venkov a žít v přírodě. Zdálo se nám, že starat se o dům a zahradu, vychovávat děti a pracovat v lese není závislé na politických poměrech, na něž jsme stále naráželi. Nebylo, ale než uplynulo sedm let, narazili jsme sami na sebe.

Dodnes se mi o tom domě často zdává. Ve snu je to vždy něco mezi stodolou a divadlem, mezi venkovskou usedlostí a zámkem. Vždycky v tom prostoru mám něco důležitého na starosti, nikdy se v něm úplně nevyznám, procházejí tudy lidé ze všech mých životních období, můj učitel a skoro vždy matka, někdo chce dům prodat, ale neřekl mi o tom, někdy se tam setkám s mužem, s nímž jsem tenkrát žila a který už je po smrti, a divím se, kde se tam bere. Stále tam není koupelna a já mám na starosti spoustu dětí, postelí, oblečení. Kolem je strašné bláto, nevím, co a jak sem vůbec jezdí, a pak mě v tom snu ve chvíli největší bezradnosti obejme člověk, kterého bych v tom prostředí nikdy nečekala. Ten krásný dům, v němž jsme bydleli jen chvíli, mi ve snu pořád připomíná, že jsem chtěla žít tak, jak jsem nedovedla, je to obraz životního úkolu, který jsem si směle dala a splnila ho nedostatečně a zmateně. Když ten dům vyjmu ze života, do něhož patřil, vidím to jasně.