Stále nekouříte?

Nekouřím.

Na začátku dokumentu Mých posledních 150 000 cigaret podstupujete zdravotní vyšetření. Co vás k němu vedlo?

Kouřil jsem od sedmnácti let. Po třicítce jsem pociťoval, že se moje kondice dost zhoršuje. Chtěl jsem vědět, jak na tom jsem. Dostal jsem strach. Kuřák se cítí celkem dlouho zdravý, i když jeho faktický stav tomu dávno neodpovídá. Lékaři mimo jiné přišli na to, že mám jen 13 procent normálních spermií, což je regulérní faktor sterility. Když jsem s kouřením přestal, výsledky po roce vykázaly neuvěřitelné zlepšení. Takové svinstvo to je.

Mělo rozhodnutí přestat kouřit dopad na vaše okolí?

Byl jsem vášnivý kuřák, zapaloval jsem si jednu cigaretu od druhé. Takže když pak někteří viděli, že dokážu přestat i já coby hrdinská součást ikonografie kouření, nabyli zcela správného dojmu, že to zvládnou taky. Vím o třech lidech, kteří díky tomu přestali úplně. Za každého kuřáka, který s tím sekne, přijde tabákový průmysl průměrně o milión a půl korun. Takže kdyby tisíc lidí přestalo díky mému dokumentu kouřit, přijdou tabákové firmy o miliardu a půl. To by mě těšilo. Tomuhle průmyslu zisky nepřeju.

Celým filmem prostupuje neochota, možná strach lidí z tabákových firem vyjadřovat se. Ozval se nakonec někdo, byť po poslední klapce?

Veškerá (ne)komunikace je ve filmu. Uspořádali jsme nedávno projekci a diskusi. Říkal jsem si, že jestli se nechtějí vyjádřit na kameru, mohli by objasnit své postoje aspoň bez nich. Nepřišel ale nikdo a vzkázali jen pár nadávek. Nemají rádi, když se o nich točí.

Je odmítání veřejného vyjádření ze strany tabákového průmyslu českou specialitou, nebo to prostupuje celým západním světem?

Je to podobné. Ty firmy ochotně komunikují jen v zemích, kam nyní expandují, jako jsou třeba Filipíny, Indie nebo Indonésie, ve státech, které momentálně zažívají tragický atak tabákové reklamy. Přičemž ta je často mířená na děti – většina kuřáků začne ve velmi mladém věku. Tamní vlády to podporují, politikům z toho plynou velké peníze. Na Západě jsou jejich taktiky mnohem jemnější, nenápadnější. Tak otevřená propagace už není možná. Je nepochybné, že i tady existuje propojení politiky a tabákových společností. O tom ale logicky nikdo nechce mluvit. Je to šedá zóna úplatků spojená s masivním lobbingem.

O nikom z českého prostředí, kdo by byl s podobným lobbingem spojený, v dokumentu není řeč.

To se dá snímku jistě vytknout. Nepodařilo se mi nikoho chytit za ručičku. Nikdo nebyl usvědčen. Občas mi diváci na besedách říkají, že by chtěli vědět, kteří politici konkrétně dostávají úplatky, kteří jezdí na dovolené, co platí tabáková lobby… Jenže to už se dostáváme na pole kriminality a já neměl k dispozici takové důkazy, které bych mohl použít, aniž bych pak byl nařčen z křivého obvinění. Musela by pátrat policie a ta nemá asi zájem. Myslím, že politici se v osobních profitech z lobbingu navzájem kryjí. Je to finančně výhodné pro všechny.

Mluví se třeba o prorůstání zájmů tabákového průmyslu do veřejného prostoru.

Objevili jsme případ, který se nám ale nepodařilo dostat do filmu. Jednatel firmy Imperial Tobacco přednáší na VŠE o tabákových daních, aniž by tato jeho korporátní příslušnost byla uváděna. To je jasný střet zájmů. Ten člověk přednáší na veřejné vysoké škole, ačkoli sleduje zájmy jedné ze stran. Podobných případů je víc. Výsledkem je mezi lidmi častý pocit, že kouření rovná se normalita, že jakákoli jeho regulace je špatná. Mluvit někomu do kouření potom není sexy a zavání to moralizováním. Cigáro v očích mnohých souvisí s bohémstvím, svobodným životním stylem. Přitom je to blbost. Masové kouření je tady jenom nějakých sedmdesát let, není s lidstvem svázáno odnepaměti. Takže nic nebrání tomu, aby zase zmizelo.

Z dokumentu Mých posledních 150 000 cigaret (režie: Ivo Bystřičan, 2013)...

Z dokumentu Mých posledních 150 000 cigaret (režie: Ivo Bystřičan, 2013)...

FOTO: Česká televize

Točíte externě pro veřejnoprávní Českou televizi. Jak vnímáte tamní podmínky pro prosazování nových témat nebo nových přístupů?

Nová témata se v televizi prosazují samozřejmě pořád. S přístupy je to poněkud horší. Jako dokumentarista vnímám trochu bolestně, jak banální často může podoba takzvaného dokumentárního filmu být. Tvůrce se rozhodne předem, jaké má být vyznění filmu a jaký názor má sdělit, a toto předsevzetí naplní mluvícími hlavami, ilustračními záběry – tedy záběry doslovně zobrazujícími řečené – a to se podmázne libovolně vybranou hudbou. Případně se to celé vyšperkuje archivními záběry. Takových filmů se dá natočit milión na libovolné téma.

Horší je to s podporou skutečné tvorby, založené na svébytném originálním autorském přístupu režiséra, který pro dané zobecnitelné téma hledá specifický a přiléhavý formální přístup. K tomu jako by uvnitř České televize chyběla odvaha, protože takové filmy vzbuzují pozornost a mohou vzbudit i nelibost vytrhnutím diváků z letargie. Přitom právě televize veřejné služby by tento typ tvorby měla zvlášť podporovat.

V čem je problém?

Souvisí to s velikostí podobných institucí a s fungováním zaměstnaneckého aparátu, jehož hlavní hodnotou je samozřejmě co největší pohodlí bez nějakých nepředložeností. Změna je na jejich území nebezpečná, racionální je dělat věci tak, aby nevybočovaly ze zajetého rámce. Například mladým tvůrcům se příliš prostoru nedává, jsou nevyzkoušení a není jisté, jestli nasekají standardní produkt ve standardních podmínkách. Pokud natočí věci jinak, než jak velí hlavní proud, nastává vysvětlování, řešení, přicházejí stížnosti. Je to všem nepříjemné, nastává proluka, která by zas mohla mít za důsledek, že nevznikne takové množství pořadů, jaké je stanoveno…

Budí to dojem, že v ČT poněkud chybí ambiciózní meta umělecké a řemeslné kvality, kam podobu pořadů a programovou skladbu vůbec posunout. Chybí mnohdy také vzdělání a povědomí o uměleckých trendech, směrech, kam se dokumentární a hraná tvorba vyvíjejí. Hledá se cesta největšího pohodlí a nejmenšího odporu.

Jaké jsou důsledky?

Divácká populace zahnívá. Jako veřejnost nejsme schopní analýzy, občanské aktivity a kritického pohledu a televize se na této neschopnosti podílí značnou měrou. Nejen ta Česká, ale tu jedinou můžeme důrazněji kritizovat, protože si ji sami platíme. Televize je podle mě takovou výslednicí plynutí lidského života naším školským systémem. Jsme vychováni k tomu, abychom seděli a naslouchali kázání. Nijak zvlášť se nepodporuje diskuse a kreativní myšlení. Školství na tom není založeno a intelektuální kvas se neodehrává většinou ani na vysokých školách. K divákovi se přistupuje podobně – je brán jako hloupý a neschopný vlastního názoru. Televize proto raději ani nestimuluje myšlení. Otázka je, jestli to je záměr, nebo logický důsledek toho, v čem žijeme. Jsme nastaveni na to být konzumenti a konzument nemůže být moc kritický, protože pak by nemohl konzumovat.

Váš absolventský film na katedře dokumentární tvorby FAMU se jmenuje DÁL NIC a vypráví o tom, jak se nedaří zprovoznit pár zbývajících kilometrů dálnice D 8 z Prahy do Berlína. Jak dlouho jste film točil?

Sedm let. Chtěl jsem se vydat do světa normální práce. Nebyl jsem si jistý, jestli jde natočit dokument o dálnici – to je spíš na zprávu v novinách –, ale nakonec z toho vyšel snímek o zablokované společnosti, neschopnosti komunikace a rozklížení na skupiny, které se nedokážou domluvit, i když mluví stejným jazykem. Stavba dálnice Českým středohořím je jen plátnem, na které se maluje toto společenské téma.

Ve filmu sledujete osudy představitelů několika stran – stavbyvedoucího, ekologického aktivistu, obyvatele obce, kteří na dálnici netrpělivě čekají, aby odklonila dopravu od jejich domovů… Není ale jasné, na které straně barikády stojíte vy jako autor.

Nevnímám tu situaci jako dvě strany barikády, těch barikád je tam totiž mnoho. Zdánlivý hlavní konflikt je mezi stavbyvedoucím a ekologickým aktivistou, ale opravdový problém je širší. Jako společnost nevíme, jak se postavit k vlastní budoucnosti. Nejsme schopni tuto perspektivu zvažovat ani na úrovni státu, ani jednotlivě. Když se něco zničí – a o krajině Českého středohoří to klidně můžeme říct –, nejsme si nakonec jisti, jestli to bylo nutné. Jediné, co doopravdy zvažujeme, je soukromý náhled – třeba že nechci, aby mi auta jezdila za barákem.

Celou tu situaci jsem bral jako symptomatickou pro moderní dobu. Věci jsou příliš rychlé na to, abychom jim skutečně porozuměli. Vedeme své soukromé války s dalšími jednotlivci. Přitom střílíme kulky na špatné terče, protože v momentě, kdy sledujeme jen svůj zájem, není možné určit správně cíl našeho snažení.

Nakolik se váš názor na celou problematiku vyvíjel?

Začal jsem točit pod vlivem znechucení nad stavbou, ale můj názor se od prvotního momentu zájmu neustále vyvíjel, a to i potom během střihu. Film byl pro mě neustálým myšlenkovým procesem. Jeho téma se proměňovalo. To je pro mě dokumentární tvorba – pod vlivem lidí, prostředí a situací měnit svůj postoj k věci. Jen tak se může odehrát něco jako přemýšlení. Tím se opět dostáváme k problematice dokumentární tvorby v České televizi. V okamžiku, kdy se filmy točí narychlo a jsou předem nalajnované, něco jako tvorba a přemýšlení se odehrát nemohou.