Režisér Woody Allen se chtěl v sedmdesátých letech vymanit ze škatulky zábavného chlapíka a natočil Interiéry, které nejsou moc dobré, ale rozhodně jsou vážné. Vás neštve být pořád za toho vtipného?

Zrovna nedávno jsem se na Interiéry díval. A znovu mě překvapilo, jak špatný film to je. Příliš z něho ční ta snaha o přesah. Znám autory, kteří píšou jenom vážné věci. Jsou v tom dobří, tak ať se do ničeho nenutí. Já se zas neubráním fórkům. Jedna z mých sester spáchala před pár měsíci sebevraždu. Napsal jsem o tom pro New Yorker, a dokonce i to bylo vtipné. Četl jsem ten text před publikem během svého turné a nechtěl jsem, aby byli diváci zticha. Přál jsem si, aby se smáli.

Pomáhá takový text ve smyslu autoterapie?

Když z nějakého zážitku vytvoříte příběh, přestává být vzpomínkou, vaše role v něm se umenšuje. Je z vás vypravěč, ne zapisovatel. Nicméně kdybych ten text o sestře psal jenom pro sebe, jako autoterapii, bylo by to kruté k těm, co ho budou číst nebo poslouchat. Nechci, aby řešili mé problémy, mají svých dost. Snažil jsem se zprostředkovat jim ten zážitek způsobem, na který se dokážou naladit. V psaní coby terapii nevěřím. Od toho jsou deníky.

Často píšete o svých rodičích a sourozencích. Dáváte jim texty ke schválení ještě před vydáním?

Vždycky jim dávám své práce k nahlédnutí, kdyby v nich byly nějaké pasáže, ze kterých by jim bylo trapně. Nepustil bych nic, co by neodsouhlasili. Je ovšem hodně rodinných záležitostí, o kterých bych nepsal. Oba mí rodiče už zemřeli, ale řídím se tím, že o některých věcech odmítali mluvit. Matka třeba měla vážný problém s pitím. Pila a pak měla hádavou. Často to odskákal otec a můj mladší bratr. Když zemřela, začal jsem na tátu pohlížet mnohem smířlivěji. Hodně věcí z jeho života s matkou jsem mu přestal vyčítat. Říkal jsem si, co já vlastně vím o tom, jaké je to být s někým přes třicet let? Mám sice přítele, se kterým jsme spolu dvaadvacet let, jenže to není žádné hrdinství. Jsme jen prostě moc staří na to, abychom se rozešli.

Když podle vás není psaní terapií, je to aspoň způsob, jak si uchovat ty, se kterými už nemůžeme být?

Matka zemřela před více než dvaceti lety. Před pár týdny jsme byli s mými sourozenci rozprášit její popel v Severní Karolíně, kde jsme vyrůstali. A já si přitom uvědomil, že už nejsem schopný vybavit si její hlas. V mých textech je to sarkastická silná žena, ale za tím vším byly problémy. Pamatuju si ji i jinak, než jak o ní píšu.

Své povídky čtete často před velkým publikem. Zasahujete pak do textů podle jeho reakcí?

Čtení před publikem je skvělá škola. Vycítíte, když se lidi na něčem zaseknou. Vy sice čtete dál, ale oni zůstávají stát na místě. Nepostupujete společně. K takovým uzlovým bodům se pak vracím a opravuju je, dokud nefungují. Na jaře jsem měl turné, kdy jsem projel šedesát měst. Texty, které jsem četl, jsem postupně opracovával podle reakcí publika. Určitě jim to prospělo.

Váš styl bývá přirovnáván k Marku Twainovi.

To je rozhodně lichotivé, možná až moc. Twain je klasik. Ale rád čtu i inspirativní autory-humoristy, kteří nemají tak neotřesitelné postavení v americké kultuře. Třeba Dorothy Parkerovou, která psala ve dvacátých letech minulého století. Její texty byly výborné, kousavé. Skončila sice sama, závislá na alkoholu, jenže vtipné ženy nebo ženy-komičky to mají těžké. Muži totiž nevědí, co si s nimi počít.

Nakolik je váš humor spojený s angličtinou? Knížka Naked vyšla v češtině jako Naháč, což je docela zavádějící překlad, a to mluvíme jen o titulu.

Dřív jsem měl velkou potřebu verze v jiných jazycích kontrolovat. Jednou chtěl překladatel změnit titul. Já to zamítl, ale pak jsem si říkal, co já o tom vím, třeba to bude pak dávat lepší smysl. A mé názvy jsou někdy vážně hrozné. Jedna z mých knih se jmenuje Let’s Explore Diabetes with Owls (doslova Pojďme prozkoumat cukrovku se sovami – pozn. red.). Tenhle titul nemůže dávat smysl absolutně nikde, takže proti změnám už nemívám námitek.

V tomhle ohledu jsem měl strach hlavně z němčiny. Trochu ji umím, a když jsem jel na turné do Německa, bál jsem se, že když budu číst anglicky a vzápětí někdo jiný německy, nemůžou ty dva překlady vedle sebe fungovat. V němčině musíte čekat až na konec věty, abyste se vůbec dozvěděli, o čem celé sdělení je. Naštěstí se mé obavy nepotvrdily, Němci se smáli na stejných místech. Nebo se prostě jen snažili být ke mně zdvořilí.

Existuje něco jako americký smysl pro humor?

To dokážou lépe posoudit cizinci. Když sleduju americký film ve Francii, směju se v sále často sám. Takže na tom možná něco bude. Část věci se ale ztratí v překladu a pak jsou tady některé interní narážky, které nejsou vtipné pro nikoho jiného než pro Američana. Nevěřím ale, že by každý národ měl nějaký typický smysl pro humor. S výjimkou Japonců ovšem. Ti se nesmějí vůbec ničemu.