Ve své knize Bitva o vlny popisujete proud propagandy, který se valil do Sudet z rozhlasových stanic v Německu. Jak se Československo mohlo tomu mediálnímu náporu bránit?

Československo mělo k dispozici pouze prostředky, kterými disponuje demokratický stát. Po kud by nějak omezilo pluralismus svého mediálního prostředí, tak by se pro nezúčastněné pozorovatele ocitlo na stejné úrovni jako totalitní Německo. Československo se mohlo ve třicátých letech snažit rozhlasový signál z Německa blokovat, ale to by jen posloužilo jako argument německé propagandě – že československé úřady omezují svobodu svých občanů, kteří chtějí vysílání z říše poslouchat.

I když ti občané chtěli vlastně poslouchat lži, protože německé vysílání uvádělo nepravdivé zprávy?

Někdy se stává, že část publika nechce slyšet pravdu. Podléhá jakémusi přesvědčení, že ta lepší budoucnost, ta budoucí pravda je důležitější než skutečnost, která existuje tady a teď. To se někdy přihodí i v demokratickém státě. Když Zdeněk Škromach odpovídal na otázku, zda se konala ona slavná schůzka s prezidentem, řekl, že o tom rozhodne sjezd ČSSD. Znamená to, že jednoduchá pravda, jestli se sešel s prezidentem, nebo ne, podléhá jakési budoucí pravdě, která má z nějakého důvodu větší váhu.

Vraťme se ale k tomu, co Československo mohlo udělat v mediální oblasti koncem třicátých let…

Československo se pravděpodobně mohlo více snažit, aby získalo loajální občany z německy mluvícího prostředí, což byla skoro čtvrtina obyvatelstva v ze mi. Část politického spektra si bohužel myslela: Československo je náš stát, a pokud tady Němci žijí, měli by se naučit česky. Za první republiky se tahle extrémní pozice objevovala docela běžně.

Navíc Radiojournal, tedy předchůdce Československého rozhlasu, trpěl bohužel velkou politickou fragmentizací; každá politická strana se v něm snažila získat nějaký vliv. Kdyby se vysílání podařilo víc odpolitizovat, možná by mohlo mít tehdy větší autoritu.

A velmi důležité rovněž je, že ve třicátých letech existoval propastný rozdíl mezi Němci v Praze a v Sudetech. V Praze to byli z velké části Židé, intelektuálové; v Sudetech naopak hlavně dělníci a rolníci, kteří velmi trpěli následky hospodářské krize. Byly to dva různé světy, přičemž ten druhý nedokázal český rozhlas oslovit.

Ve své knize také popisujete úsilí britských politických stran ovládnout ve dvacátých a třicátých letech BBC…

Co se týká BBC, podobně jako v Českém rozhlase v ní dodnes vidíme dědictví někdejších, předválečných stranických bojů o vliv. Během generální stávky v roce 1926 chtěl Churchill, aby vláda, jejímž byl členem, převzala nad BBC úplnou kontrolu. Nestalo se tak, ale napětí mezi rozhlasem a kabinetem trvalo celé meziválečné období. Veřejnost si naštěstí uvědomila, že je potřeba hlídat, kdo ovlivňuje koho – na obou stranách.

Chamberlainovi se například v období mnichovské krize podařilo získat obrovský vliv na obsah vysílání BBC. Ne na to, co se vysílalo, ale spíše na to, co se nevysílalo. Zpravodajství bylo tehdy velice vyvážené, často v něm citovali z komuniké československé vlády. Chyběla ale analýza mnichovské krize, aby ji lidi dokázali posoudit sami. Chamberlain tu bitvu o mediální vliv vyhrál, ovšem další utkání zase prohrál. Velmi rychle se totiž ukázalo, že jeho „mír pro naši dobu“ nevydrží dlouho. To je nevýhoda elektronických sdělovacích prostředků pro politiky: všechno je zachováno. Když pan Hašek říká, že schůzka s prezidentem neproběhla, můžeme si ten záznam poslechnout xkrát a jeho postavení bude stále trapnější. Všichni slyšeli, jak Chamberlain s papírem v ruce tvrdil, že bude mír, a o pár měsíců se ukázalo, že se tragicky mýlil. Chamberlainův vliv na BBC se postupně zcela vytratil.

Za druhé světové války se BBC poučila ze svých předchozích zkušeností a pochopila, že vysílat hrubou propagandu ničemu neposlouží. V úvodu války zasáhly Británii devastující nálety, a jakmile je BBC zlehčovala, že se nic moc nestalo, začali posluchači, stojící uprostřed trosek, ztrácet ve vysílání důvěru. A proto se pak rozhlas snažil o průběhu války informovat co nejobjektivněji a kupodivu se mu to dařilo.

Ve vaší knize mě pobavilo, jak německá strana v propagandistické bitvě zneužívala symbolů – jejich rozhlasová stanice se jmenovala Pravda vítězí, na to navázalo zneužití svatováclavské symboliky za protektorátu…

Stejný případ jsme měli se slavným véčkem. V Británii se písmeno V stalo symbolem vítězství Spojenců, a úřady se proto snažily, aby se objevovalo všude. Němci ale byli docela šikovní, začali V používat také. Je na tom vidět, jak strašně nebezpečné je spoléhat se na symboly. „Pravda vítězí“ – ano, ale čí?

David Vaughan

David Vaughan

FOTO: Petr Horník, Právo

Citujete výrok Mileny Jesenské, že rozhlas hraje roli tisku za reformace. Myslíte si, že se postavení médií nějak změnilo?

Neviděl bych propastný rozdíl mezi mediálním světem před osmdesáti lety a dnes. Nemyslím si například, že internet jakýmsi zásadním způsobem proměnil svět. Je to jen nástroj, velmi užitečný a potenciálně velmi nebezpečný.

„Kouzlo“ internetu spočívá v tom, že skoro každému umožňuje zareagovat. Ovšem i rozhlas dokázal vyvolávat podobné emoce. Píšete o události, kdy dav vnikl v září 1938 do rozhlasu a dožadoval se vstupu do vysílání – protože chtěl bránit republiku…

Tuto epizodu, kdy dav pronikl do rozhlasu, považuji za krásný příklad interaktivity. Lidé slyšeli prostřednictvím rozhlasových vln, že vláda chce obětovat Sudety za mír, a rozhodli se opět prostřednictvím rozhlasu říct, že s tím nesouhlasí. Je to asi první příklad v dějinách, kdy došlo v elektronických médiích k takové spontánní reakci. Nevím, bohužel, kolik lidí toho anonymního pána, který říkal do mikrofonu, že chceme bojovat, slyšelo. Nevím, jestli se to vůbec dostalo do vysílání, ale stalo se.

Zaujalo mě, že ten pán prý mluvil tak vzrušeně a nesouvisle, až mu skoro nebylo rozumět…

Myslím, že v onom konkrétním okamžiku nebyl obsah toho, co řekl, důležitý. Ten pán vyjádřil ducha chvíle.

Proč jste se rozhodl o stejném období napsat „rozhlasovou novelu“?

Asi to tak má každý autor nebo historik. Když dopíše knihu, má pocit, že by mohl rovnou napsat další. Zmocní se ho chuť začít polemizovat s vlastním dílem. Původně jsem uvažoval o knižním pokračování, ale pak mě oslovil rozhlas, abych napsal ně co k 90. výročí jeho vzniku. Šlo jim spíše o umělecké dílo. To, co vzniklo, by se dalo nazvat dokumentární novelou.

Inspirovaly mě archivní nahrávky z té doby – dochovaly se nejen v Českém rozhlase, ale také v archívu německé DRA a v archívu BBC. Nakonec vznikl devítidílný cyklus. Jediná postava, již jsem si vymyslel, je vypravěč. Tím je mladý anglický novinář, nikoli náhodou ve stejném věku jako já, když jsem se stěhoval do Československa. V roce 1937 se ocitne tady – kvůli skutečnosti, že umí česky i německy. Působí i jako tlumočník – a nakonec se zhroutí. Ztratí hlas, protože už nedokáže překládat to, co se prostě přetlumočit nedá.

Byl to tehdy střet světů; světa Hitlera a Goebbelsovy propagandy – a světa, který se víceméně podobal tomu, v němž žijeme dnes.

To vypadá na zajímavý text. Existuje v psané podobě?

Doufám, že se mi ho podaří vydat knižně.