Článek
Rozsáhlé paměti brněnského dramatika, zakazovaného autora sedmdesátých a osmdesátých let a v letech devadesátých ministra kultury a předsedy Sněmovny, obsahují řadu takovýchto přiznaných omylů. Jsou vlastně postavené na odkrývání vlastních slabých stránek. Už od prvních odstavců se projevuje autorova snaha popsat to, čemu kdysi bezelstně věřil, i to, jak dokázal prohlédnout. Zpochybňování se v textu stává jeho trvalou vášní. Jako by se často musel zastavit a dodat: Ale ono to ve skutečnosti mohlo být jinak.
A protože Uhde pokrývá ve své knize druhou polovinu dvacátého století, dobu mnoha iluzí, jedná se o přístup zábavný i přínosný.
Třeba Listopad 1989 je v knize popisován trochu jako divadelní férie. Disidenti se objevují na velvyslanecké recepci ve svetrech, televize zachytí při jednání Občanského fóra především bílé tkanice v černých pohorkách, velká doba se uskutečňuje pomocí komických detailů. A období devadesátých let přináší podobný motiv: Uhde se stává intelektuálem, který náhle „někam patří“, ale příliš mu to nesedí. Jeho popis účinkování v ODS a v Unii svobody nese všechny znaky kritické reflexe, která se v politickém provozu příliš nenosí. A dojde na další poznatek, shrnující jednu epochu v několika slovech: „Václav Klaus byl intelektuál velmi zvláštního typu: postrádal schopnost sebereflexe.“
Celé Uhdeho vzpomínky jsou vedeny snahou „nepsat báseň odzadu“, tedy pokusit se uchopit svéráznost a rozporuplnost jednoho půlstoletí na pozadí svého, vcelku nemilosrdně rozebíraného osudu. Styl je místy poněkud vzletný. Použitá optika nikoliv. Například pasáže o tom, jak autorova žena komentovala jeho texty i chování, by se asi neodvážil napsat do vlastní autobiografie každý. Jsou ovšem důkazem Uhdeho integrity. A to je také hlavní téma Rozpomínek: hledání způsobu, jak obstát sám před sebou.
Rozhovor s Milanem Uhdem přinese internetová verze Salonu již zítra.