Nejdřív připomeňme, že Pavel Bobek měl na co navazovat. Americké jazzové a bluesové evergreeny u nás počešťovali Voskovec s Werichem nebo Bobkův semaforský principál Jiří Suchý (kdo chce slyšet kongeniální práci s americkou předlohou, ať si pustí třeba jeho Dívku, kterou zkazil svět alias Sophisticated Lady Duka Ellingtona).

Pavel Bobek se ponořil do oceánu americké country a lovil z něj hlavně melodické, chytlavé kousky, které interpretoval nejčastěji jako jednorozměrné milostné písně. Někdy byl takový výklad ve shodě s originálem, někdy s ním neměl mnoho společného.

Bobkův první šlágr Ruby, nechtěj mi lásku brát se zastavil asi v půli cesty: původní píseň Ruby, Don’t Take Your Love to Town vypráví zoufalý příběh zmrzačeného vietnamského veterána, jehož krásná žena večer co večer odchází za dobrodružstvím (veterán přemýšlí o vraždě a vzápětí prosí, aby se aspoň ohlédla ve dveřích) – česká verze Jiřího Grossmana poněkud zaumně vypráví měkčí verzi tohoto příběhu (kdo například bez nápovědy odhalí, kam se to česká Ruby vlastně vydává?) a syrovost předlohy se ztratila v krasomalbě slov.

S dalším hitem Nedělní ráno neboli Sunday Morning Coming Down je to podobné – kde originál sarkasticky líčí vypravěčovu ztracenou existenci, tam český text podivným slovosledem básní o džbánku piva; a kde se původní americký vypravěč touží v nedělním splínu „zhulit“, tam se chce český vypravěč stát „v chodníku kvádrem žulovým“ (ovšem dodejme – nikoli škodolibě –, že tady možná jde o omyl, protože v Československu začátku sedmdesátých let ne každý rozuměl slovu „stoned“).

Za leccos lze vinit normalizační cenzuru a autocenzuru – a přiznejme spravedlivě, že i původní interpret Sunday Morning Coming Down Johnny Cash čelil v USA při televizních vystoupeních problémům kvůli zmíněnému marihuanovému verši. Ale ani v osmdesátých letech, kdy oko cenzora už nebylo tak ostříží a kdy Pavel Bobek směl vydat dokonce anglicky zpívanou, vývozní desku The Stranger (která v jeho diskografii patří k nejzajímavějším položkám), se v přístupu textařů mnoho nezměnilo. Je hezké, že českým posluchačům zprostředkovali tvorbu Lou Reeda ne bo Bruce Springsteena, ale natolik osekali původní smysl písní, že z nich nezbylo víc než melodie.

Pro představu, Reedův hit Walk on the Wild Side pojednává o postavách transsexuální subkultury New Yorku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a Springsteen ve skladbě My Hometown zpívá mimo jiné o rasovém násilí, nezaměstnanosti a společenské bezútěšnosti.

Je zřejmé, že české coververze nebudou papouškovat americké reálie (i když na druhou stranu o kovbojích nebo tisících mil se u nás zpívalo běžně) a i původní Walk on the Wild Side si může člověk plně užít, aniž by kdy slyšel o transsexuálech ze skupiny Andy Warhol’s Superstars. Ale udělat ze Springsteena sentimentální doják a v předělávce Lou Reeda použít verše jako „budu teď pořád u své milé, prožijeme spolu krásné chvíle“ zkrátka nepředstavuje rovnocenný přístup k originálům. Že skladby z kapitalistické ciziny lze počešťovat zajímavě, poeticky a není ani nutné plést do toho politiku, přitom v té době dokázal Robert Křesťan (tenkrát v kapele Poutníci), jehož verze písní od Jethro Tull nebo Dire Straits jsou svébytné a s originály kvalitativně srovnatelné, ne-li ještě o trochu lepší.

Změna nepřišla ani po pádu nemocného režimu, když byl Pavel Bobek vysvobozen z role výlučného moderátora americké country. Volba předloh byla v jeho repertoáru i nadále znamenitá – a zpracování všelijaké. Zmiňme aspoň coververzi mordýřské balady Nicka Cavea Where the Wild Roses Grow, příběhu o vraždě krásné dívky – nepřekvapí, že v českém textu Divoká růže není po zločinu ani památky, zato vzletných obrazů plných růží a šarlatu je tu plno.

V novém tisíciletí alba Pavla Bobka pokropila živou vodou spolupráce s kapelníkem Druhé trávy Lubošem Malinou – desky nahrávané i v Nashvillu se přiblížily kořenům country hudby a textařsky se na nich projevili i Kateřina García, Robert Křesťan, Wabi Daněk nebo sám Pavel Bobek, což těmto nahrávkám dodává na osobitosti.

Bobek byl nejenom milovník, ale i znalec country hudby, což dokázal třeba zasvěceným komentováním pražského koncertu Johnnyho Cashe v roce 1978, a zásluhy o rozkvět její české odnože má nesporné – ostatně už v roce 1980 za ně získal ocenění na festivalu Porta. Právě proto je ale zbytečné mramorizovat jeho památku. Vyplatí se spíš naslouchat jeho písním a prosívat z nich zlaté valouny.