Česká literatura vygenerovala během staletí spoustu zvláštních postav. Jednou z nich byl i básník Jiří Veselský (1933–2004), nadaná a tragická bytost, která osobně okouzlila kdekoho. Třeba další básník, Jiří Dynka, v poslední době zveřejňuje úryvky z dopisů, které mu Veselský psával. Jsou stejné jako Veselského verše z posledních let života: oslavují nedospělé nebo sotva dospělé dívenky, jejich vzhled, druhotné pohlavní znaky a tělní šťávy.

„Veselskému nikdo nerozumí. Rozumbradovi hofráti ho mají za pedofila. Věc se však má tak, že málokdo pochopí, co Veselský v těch dívenkách viděl,“ napsal tuhle do Tvaru Patrik Linhart, abych si to mohl vytrhnout z kontextu. Máme tedy my, zasloužilí rozumbradovi hofráti, problém s Veselským proto, že to byl pedofil?

Pedofilie je největší tabu dnešního Západu. Ve společnosti, posedlé dětmi, není většího hříchu – a soudě dle čtenosti zpráv o pedofilních skandálech ani většího lákadla. Pedofilní skutek je přesně ten čin, kvůli kterému by většina z nás byla ochotna uvažovat o trestu smrti.

Jenže literatura je místo, kde se mají tabu společnosti kuchat, páčit a otevírat. Nabokov taky napsal (víceméně) pedofilní román a díky němu je z něj klasik. Aby ale člověk u Lolity lapal po dechu napětím, nemusí být na děti.

Problém s Jiřím Veselským není v tom, že veršoval o svém okouzlení holčičkami. Je v tom, že o něm veršoval strašně. Literatura může porušovat jakékoliv tabu, Robert Merle napsal román o tom, jaké je být velitelem v koncentráku. Musí to ale být dobrá literatura. Veselský psal o „lpíčenkách“ a „nekonečníčku“, z jeho pozdních textů by lezl po zdi i pedofil-srdcař. Kdo to umí, smí psát o čemkoliv. Psát blbě o nymfičkách je ale holt bohužel trapnější než psát blbě o porcelánu.