Ten výjev je popsán věcně, suše, bez emocí. Chlapcův dědeček nabídne, aby dozorce uřízl uši raději jemu. On ale odmítne. Všichni chápou, že na to má právo – že někteří lidé jsou krutí prostě proto, že můžou. Logika násilí tu byla vysvětlena zcela srozumitelně.

Na Travenových knihách mě zarazila ta nepřítomnost dobrodružství, jak jsem si ho tehdy představoval. Ve Vzpouře pověšenců popisuje život indiánských dřevorubců z počátku 20. století, novodobých otroků. Bílí muži, kteří na ně dozírají, sice nosí po boku kolty, ale k férovým kovbojům mají hodně daleko. Příběhy se dějí podle neúprosných souvislostí, jejich hrdinové nemají své osudy zdaleka pod kontrolou. Myslím, že tahle zvláštní fatálnost mě zneklidňovala ještě víc než násilné scény.

Kromě živoření indiánských dělníků popsal Traven i příběhy hledačů zlata či námořníků. V Pokladu na Sierra Madre se ani tak nesoustředí na náhlé zbohatnutí zlatokopů, jako na to, jak jim zlato rozvrátí vzájemné vztahy. A v Lodi mrtvých se dočteme o cestě na plavidle, které jeho vlastník nechává potopit, aby získal pojistné.

Traven bývá často popisován jako autor sociálně-kritických románů. Sám ovšem neteoretizuje. Nemluví ani o ideologii. Nepokouší se o demagogii. Prostě popisuje.

Když jsem se tehdy zeptal rodičů, jak se vyslovuje jeho příjmení, nebyli si jistí. Odhadovali, že to byl asi Němec. Jejich pochybnost mě zaujala, a to jsem ještě netušil, že je náznakem jednoho z velkolepých literárních tajemství.

Travenovy knihy se ve dvacátých a třicátých letech 20. století dobře prodávaly. Byly přeloženy do dvaatřiceti jazyků. Přesto jejich autor dokázal zůstat v utajení. Vědělo se, že žije v Mexiku, odkud rukopisy přicházely, ale nic víc. S nakladateli byl pouze v písemném kontaktu, dopisy psal na stroji – včetně podpisu. Nechával se zastupovat mužem jménem Hal Croves, údajným Američanem žijícím v Mexiku, který vyvolával podezření, že je to sám autor. Dalším „podezřelým“ byl jiný Američan, účastník expedice za mayským dědictvím a výprav do venkovských oblastí Mexika, Bruno Traven Torsvan.

Ani s jazykem Travenových knih to nebylo nijak jednoznačné – překládaly se z německých rukopisů do angličtiny. Travenova němčina však byla plná amerikanismů. Anglické verze se navíc výrazně lišily od německých originálů, autor do nich dopsal nové pasáže. A jeho angličtina obsahovala mnoho germanismů.

Hon na Travena se stal jednou z literárních zlatých horeček své doby. Začala po úspěchu amerického filmu Poklad na Sierra Madre z roku 1948 a pokračovala pak až do sedmdesátých let. Objevovaly se spekulace, že za Travenem se skrývá Jack London, který svou smrt jen zinscenoval; že je to pseudonym mexického prezidenta A. L. Mateose; případně že Traven byl nemanželským synem německého císaře Viléma II.

Postupně se ale vynořilo i několik realističtějších teorií. Bruno Traven byl prý německý anarchista, který pod jménem Ret Mahut vydával za první světové války v Německu vlastní časopis. Později, v roce 1919, vedl tiskové oddělení Bavorské sovětské republiky. Po porážce revoluce byl odsouzen k smrti, ale uprchl a podařilo se mu dostat se i bez dokladů do Anglie a poté do Mexika. Tam jako by se rozdělil do několika osob: zrodili se Bruno Traven Torsvan, Hal Croves – a spisovatel Bruno Traven.

Jeho dílo ve dvacátých a třicátých letech i po druhé světové válce hluboce rezonovalo. Čtenáře zřejmě oslovily dramatické příběhy sociálního útlaku a snahy postavit se mu na odpor. Travenův záběr je ale širší.

V Mostu autor předkládá prosté a sevřené vyprávění o tom, jak bílý muž přicestuje do zapadlé indiánské osady, kde sleduje přípravy na fiestu. Během nich se ztratí desetiletý chlapec. Ani účastníci příběhu, ani čtenář si nechtějí připustit, co je čím dál tím zjevnější – že se hochovi něco stalo. Příběh dokonale vykresluje nesmyslnost, nevysvětlitelnost lidského neštěstí; jeho nespravedlnost. Exotické kulisy přinášejí dobrodružství, které jsem kdysi jako kluk hledal – a zároveň je to dokonale vystižená rodičovská noční můra.

Směs sociálních motivů a přesvědčivého vypravěčství učinila Travena atraktivním i pro česká nakladatelství. Ostatně, hledání jeho identity má také svou českou kapitolu – v roce 1964 přišel I. Růžička s teorií, že Traven je vlastně lounský dekadentní literát Arthur Breisky. Jméno Traven, čteno pozpátku, prý znamená „New Arthur“.

Osudy obou spisovatelů se teoreticky mohly protnout – Brei sky odcestoval ve svých pětadvaceti letech, v roce 1910, do Spojených států, kde se snažil existenčně uchytit. V českém prostředí to pro mladíka s rozsáhlým literárním přehledem, ale bez maturity (kterou odmítl složit) vypadalo beznadějně. A příliš se mu nedařilo ani ve Státech, nakonec přijal práci obsluhy výtahu v tamní německé nemocnici, který mu při neopatrné manipulaci rozdrtil hlavu. Identifikace mrtvého byla nemožná. Breisky uměl díky matce Němce dobře německy a vzhledem k jeho překladům Stevensona je zřejmé, že ovládal i angličtinu.

Proti Travenovi jako talentovanému Breiskému ale hovoří jeden podstatný argument. Breisky byl dandy, dekadent a estét, snažící se povznést nad realitu. A Traven naopak skutečnost obhajoval, lépe řečeno viděl ji jako něco, co má estetickou a morální hodnotu samo o sobě.

Pátrání po Travenově identitě nakonec uzavřela až práce žurnalistů BBC, kteří na konci sedmdesátých let přinesli důkazy, že spisovatel se kdysi narodil jako Otto Feige v dnešním Świe bodzinu a že se sám Hal Croves na smrtelné posteli v roce 1969 přihlásil jak k Brunovi Travenovi, tak k Retu Mahutovi, svým alter egům. Všechny postavy Travenova záhadného životopisu se tak nakonec sešly v jedné.

Také je ale možné položit si otázku, čím jeho knihy fascinovaly dřívější čtenáře a proč dnes nejsou populárnější. Kdy by měla být sociální témata aktuálnější než v době krize? Snad za to může Travenovo vypravěčství, které nenabízí univerzální odpovědi. Jeho indiáni, zlatokopové a námořníci sice tuší, že existuje něco jako spravedlnost, ale zároveň je jim jasné, že se k ní musejí dobrat sami. Autor navíc nezastírá, že je to cesta namáhavá a bez záruky úspěchu. Takže dnešní „rozpaky nad Travenem“ jsou asi docela přirozené.