Slyšte varování: Mýty Šošonů a dalších kmenů Utahu, Nevady a Kalifornie nejsou produktem konkrétních autorů, nýbrž výrazem nespoutané imaginace mnoha generací vypravěčů, kterou formovalo nezvykle tvrdé prostředí polopouští, pouští a hor. Obvykle se vyprávěly v průběhu zimního období a v noci. Kdo toto pravidlo porušil, byl přísně potrestán. Bylo zvykem nechat viníky za trest pokousat chřestýšem.

Jestliže je stále ještě světlo a vy si chcete do tmy ukrátit čas, začnu legendou jinou. O indiánce v srdci Evropy. Na počátku minulého století odešel praděd Štefan Tokár za prací do Ameriky. Když se vrátil domů do vesnice Somodi, dnes Drienovec, přivezl si s sebou zpoza oceánu ženu z kmene Lakotů. V roce 1913 se jim narodila dcera. Bohužel krátce po porodu indiánka umřela. Praděd se o malou Ilonku staral sám do jejích deseti let, potom ji poslal do služby do Karlových Varů. V bohaté německé rodině se postupně vypracovala až na kuchařku. Kdy přesídlila do Prahy, se neví, ale protože byla němčina po maďarštině jejím druhým jazykem, celkem logicky se tady seznámila s mladíkem z tehdejší židovské komunity. Jejich vztah trval osm let a skončil, když mladík na podzim 1939 emigroval před nacisty do Izraele. Ukázalo se ovšem, že kromě Židů a Romů norimberské zákony pamatovaly rovněž na další rasy – i na indiány. Podnikavé babičce se podařilo sehnat falešný rodný list, z Ilony se stala Helena a z její indiánské matky Mária, rozená Gyulová. Aby se arizovala dokonale, vzala si za manžela prvního českého maníka, který se jí připletl do cesty. Že byl Miroslav Šanda namočený v odboji, to opravdu tušit nemohla. To je ale zase další legenda, z dob na válečné stezce.

Už se smráká? Tak můžeme pokračovat od Lakotů k Šošonům. Mýty a legendy obsažené v knize Poselství prachu (Argo 2013) pocházejí ze sběrů, které pořídili ve třicátých letech minulého století etnologové Julian Haynes Steward a Anne M. Smithová. Ještě blíž ke kořenům jdou pak sběry Johna Wesleyho Powella ze sedmdesátých let století devatenáctého, tedy z doby, kdy Šošoni ještě pobývali mimo rezervaci ve své původní domovině. Do češtiny to vše přeložil a poznámkami opatřil Miroslav Černý, který působí jako vysokoškolský pedagog anglistiky a bohemistiky na FF Ostravské univerzity.

Poselství prachu neobsahuje jenom mýty samotné, dobrou třetinu svazku tvoří zevrubná pojednání o historii Šošonů, genealogická klasifikace šošonštiny, nástin kultury, spirituality a tradic tohoto kmene. A co je obzvlášť ocenění hodné, to je kapitola Dluh české indianistiky, v níž Černý kriticky shrnuje činnost svých předchůdců. Na konci publikace je čtrnáctistránkový seznam použité literatury, který zájemcům o zmizelý svět původních obyvatel Ameriky skvěle poslouží jako mapa, kam se po přečtení této knihy vydat dál.

Jak kojot žongloval s okem. Kojot uviděl, jak si hraje několik černohlavých ptáků s černými ocasy. „Co to děláte?“ zeptal se jich. „Vyhazujeme si oči do koruny vrby, pak s ní zatřepeme a oči nám spadnou zpátky na své místo,“ odpověděli mu. Kojot to vyzkoušel, ale oči se mu zachytily ve větvích a ne a ne spadnout dolů. Proto si kojot musel vytvořit další, šestý smysl, který si vložil do očních důlků, a nechal se jím vést.

Šošonské mýty a legendy nejsou zdaleka tak barvité jako mýty indiánů jihoamerických, neuchvacují fantazií jako v případě Aboridžinců ani se v nich tak neodrážejí dějinné zlomy jako u Šandů. Jsou úsporné a po dějové stránce chudinké jako poušť, kde se zrodily. Dominuje jim ústřední dvojice vlk a kojot. Vlk je nejvyšší bytostí a jakýmsi správcem světa; kojot je zčásti jeho spojencem, příště ale sokem, šibalem obdařeným neřestmi. Z ostatních zvířat se tu mihnou králík, lasička, urzon, skunk a svišť.

Valící se kámen. Kdysi byl kámen, který pronásledoval lidi. V těch dobách se lidem plnila jejich přání. Když chtěli sviště, stačilo, aby přání vyslovili, a svišti byli tu, stačilo je jen uvařit a sníst. Jednou se kojot toulal v horách. Chtěl nějaké sviště, a tak si o ně řekl. Namísto svišťů se však zjevil kámen, spadl mu na ocas a už se ani nehnul. Zůstal tam, dokud kojot neumřel.

Howgh.