Považujete se za kulturní ho aktivistu?

Spíše si připadám jako stavitel paralelní polis. Místo toho, abych se politicky někam přikláněl, snažím se dělat věci za politiky samotné. Nenechávat to na ostatních, ale pokud to jenom trochu jde, udělat to sám. Jen si vezměte třeba intervenci s piany. Kdyby to připravovalo nějaké město, trvalo by to minimálně rok a stálo by to spoustu miliónů.

Možná jsem spíš takový novodobý jezuita. Tenhle řád je mi sympatický, protože je nejpodnikavější. To jezuiti rozjížděli projekty jako vzdělávání nebo divadlo. Byli podnikatelé v nejširším smyslu slova. Samotný pojem podnikatel mě baví, protože něco realizujete ve hmotném světě, a nutně za tím nemusí být miliónový zisk. A kromě toho, že se něco zrealizuje, můžete dát lidem práci, zážitky nebo inspiraci. Každá akce může generovat další, třeba pár lidí, co půjde kolem piana na náměstí, uspořádá něco podobného. Je to jako virus.

S těmi piany zdarma jste se trefil do veřejného vkusu. Měl jste s instalací problémy?

Žádné. Je tady deset miliónů obyvatel a já jsem jako jeden z nich napsal starostce, jestli bych nemohl provizorně vystavit piano na náměstí Míru. Myslel jsem, že mi ani neodpoví. Odpověděla a její reakce byla pozitivní. Jsem si jistý, že kdyby tohle udělal kdokoli jiný, tak by mu to taky vyšlo. Piana byla záminkou k tomu ukázat lidem, co to je ulice, nerad používám termín veřejný prostor, protože to působí jako z nějakého dokumentu Evropské unie. Piano z dálky vypadá jako socha – trošku plní roli podobných artefaktů v prostoru, slouží jako boží muka k usebrání a zastavení se v krajině.

Jenže vy děláte spoustu akcí nekomerčně. Samozřejmě by byl rozdíl, kdyby u piana byla kasička a vybíralo se padesát korun za deset minut.

Je pravda, že akce zadarmo se tady moc nedějí. Díky lidem, kteří mě mají rádi a chodí do mých podniků na kafe nebo pivo, a tím pádem utrácejí a já mám z toho marži, mám nějaký kapitál. I piana jsem dotoval sám, nějaká jsem dostal z bazarů, jiná od příznivců, ale už jen je odstěhovat a naladit bylo náročné.

Nedávno jsem byl na Václaváku na happeningu Hostina pro tisíc a začal jsem mít pocit, že žiju v úplně jiném městě než před pár lety. Praha se hodně pozitivně mění. Například Auto*Mat dělá důležitou práci, díky němu bývá pro auta uzavřené Smetanovo nábřeží. Líbí se mi, že jde o instituci a ne o jednu osobu, je to kolektivní idea. Za svou činnost by měli dostat nejvyšší státní vyznamenání.

Zdá se, že lidé začínají brát rozvoj měst do vlastních rukou.

Ano, ale to prvotní nakopnutí je hrozně těžké. Klíčem je dodat lidem kuráž.

Ale jak?

Mám nejraději vzdělávání skrze příklady, které člověk vidí, ne teorii. Důležité je posunovat hranice možného.

Je to těžké. Vím, jaké to je se zadlužit, když je člověku kolem třiceti, aby si mohl sám něco budovat. Chápu, že to nemůžu chtít po každém. Někdy se holt všechno nepovede a může to být na sebevraždu. Je to kontrast. Mladí lidé, kteří mají ideály a můžou dělat bláznivé věci, nemají peníze. Z čeho brát mají až zajetí a starší, kteří se ovšem už většinou bojí riskovat. Od toho by měli být různé nové projekty jako hithit.cz, které zajišťují crowdfunding, kdy člověk představí svůj nápad a ostatní mu na něj mohou přispět.

Kromě toho všeho jste pomáhal rozjet vltavskou náplavku. Místo špinavého a opuštěného nábřeží jste vytvořili pulzující část Prahy. Kde se ve vás ta činorodost bere?

Všechno se mi to odehrává. Nezabývám se moc vizemi, čím bych jednou chtěl být, ale mým každodenním projektem je prožít úspěšný den ve smyslu, že jsem s tím, co jsem zažil, ztotožněný a ničeho nelituju. Z toho to pramení. I dřív jsem udělal rád nějakou akci, ať už politický happening, koncert nebo pouť za zapomenutým básníkem. Az několika aktivit najednou vznikla první kavárna. Když jsem v Krymské ulici otevřel café V lese, ta ulice úplně ožila a stala se důležitým centrem kultury v Praze. Vzniká tam stále více podniků a lidé se tam sestěhovávají. Stejně tak to je s náplavkou, kde se úplně změnila atmosféra.

Měníte tep města.

To si ale uvědomíte až zpětně. Do mého paralelního světa patří třeba i hospice, prostě chci dělat věci, které aspoň trochu dávají smysl. Uvažuju taky o kompostech, protože to nejmenší, co můžeme udělat, je fungovat šetrně. Jasně že po nikom nechci, aby jedl suchý chleba a připadal si u toho pokorně, ale pokud je možnost vyhodit nějaké zbytky jídla do kompostu… Můžete pak pozorovat, jak z rozpadu vzniká nový život. To je velká alchymie. Kompost je obdoba procesu lidské duše. Nějak to musí vyhnít.

Vaším heslem je: Svět je v háji, my v lese. Jaký je váš ideál města?

Aby se na hlavních náměstích vařila jídla z potravin, které lidé nespotřebují, aby domy, které jsou opuštěné a nikdo v nich nebydlí, mohli obývat jiní, takový pozitivní squatting, aby bylo možné někde rozdělat oheň a vytvořit z toho místo pro setkání a vyprávění příběhů. Aaby město platilo svého ladiče pian. Nechci ale lidem něco dirigovat, přál bych si, aby přišli s něčím sami. Aby se to rozjelo jako domino.