Nejbližší díl Českého století je o únoru 1948. Ten byl, pokud se na něj podíváme bez ideologické mřížky, ve znamení politického souboje – těch silných, kteří na své straně měli okolnosti a navíc věřili tomu, co dělají, a těch slabých, demokratů, kteří po sérii chyb neuspěli. Proto jsme se k oné svůdné větě odrazili právě od politiky.

Během natáčení televizního cyklu České století, který se dramatickou formou ohlíží za klíčovými okamžiky naší novodobé historie, jsem se pravidelně potkával s jeho režisérem Robertem Sedláčkem (1973). Řešili jsme všechno možné od FAMU po Lidice. To nejzajímavější vám internetový Salon postupně přináší vždy v pátek před nedělním dílem. Ne pokaždé má vybraná pasáž našeho rozhovoru s tou konkrétní premiérovou částí přímou spojitost, ale nějaká vnitřní se tam vždycky najde.

Ty máš k politice blízko, politici se objevují v tvých filmech i dokumentech, České století je vlastně taky seriál o politice. Na co jsi přišel za tu dobu?

Většina z nás se chová podle toho, jaké má možnosti se chovat. Obecné hodnoty pro nás nehrají roli. Kde jsou peníze, jde vnitřní kázeň stranou. A ve vysoké politice je peněz spousta. Třeba odpovědnost k veřejnému prostoru už nikdo nebere vážně. Vždycky jsem si myslel, že k městu, kde jsme se narodili, máme nějaký vztah. Jako já ke Zlínu. Pak člověk nakoukne mezi regionální politiky a zjistí, že radní, kteří na billboardech tvrdí, jací jsou Zlíňáci, šmelili s pozemky, město zaneřádili průmyslovými zónami, které jsou dnes opuštěné a chátrají. Možná by nezradili mámu a neprodali bráchu, ale vlastní rodiště klidně zpeněží a udělají z něho betonové hřiště. A ještě budou vykládat, že konají pro dobro našich dětí, a dojímat se sami nad sebou.

Ale pokaždé, když sedím ve čtvrté cenové a vidím, jak lidi nadávají směrem k rozzářené obrazovce v rohu, uvědomím si, že ti nahoře jen vyrostli z nás ostatních. Kdysi jsem bydlel v jednom baráku, měl se privatizovat, stačilo, aby se obyvatelé domluvili a dům koupili. A hned bylo vidět, jak se spekuluje, jak na tom chce ten či onen vydělat trochu víc než ostatní. Nikomu nešlo o celek. Nakonec se nedohodli, dům koupil někdo třetí a všem razantně zvednul nájem.

Jak podle tebe vypadá mechanismus přeměny v politika?

Když stárneme, začneme si k sobě postupně pouštět už jen lidi, kteří nás nevytáčejí, a nakonec skončíme v kruhu, kde se pouze navzájem sebepotvrzujeme, už nechceme být vystavováni zkouškám.

Politik-gauner, který se dostane k možnosti rozdělovat peníze, si v první řadě zkorumpuje své blízké, a ti mu postaví hradby kolem. Když z nich pak náhodou vyjede, tak buď proto, že si vyrazil koupit vděk nemocných babiček ze starobince novou barevnou televizí, což ho skoro nic nestojí, nebo jede za nějakým starostou a i tam je neustále obklopený lidmi, kteří po něm něco chtějí a lezou mu do zadku. Potom dorazí do parlamentu, kde zase vše, co řekne, bez ohledu na obsah, napadne opozice jako blábol. Má tak svět nevyhnutelně nalajnovaný: kritika je komplot opozice, která je stejně špatná a nemá řešení, a ve veřejném prostoru jsem obklopený lidmi, kteří se ke mně chovají slušně a váží si mě. Zároveň je každý politik nejistý, protože se musí pořád hlídat, aby se někde neožral, aby ho nikdo neviděl, když se peleší se svou sekretářkou. A z toho všeho vzniká něco v té hlavě…

Byl jsem kdysi na kongresu ODS a Miroslava Němcová tam řekla něco, na co nikdy nezapomenu: Včera mi tady na kongresu vytkli, že jsem ne vždy hájila linii ODS. A tak jsem celý večer seděla na hotelu a pročítala si články, které jsem kdy publikovala v novinách. Jako by se z nich něco mohla dozvědět! Z vlastních článků! Úplně si dokážu představit, jak večer sedí na hotelu a čte si své texty, které ji dost možná napsali poradci, a nakonec zaklapne desky a dospěje k názoru, že je dobrý člověk.

U nás se často tvrdí, že jsme příliš mladou demokracií a že se tu její zdravé mechanismy ještě nestihly ustálit.

Dnešní stav má kořeny ve vývoji bezprostředně po roce 1989. V médiích se osazenstvo víceméně vyměnilo, lidé, kteří byli zprofanovaní, odešli. Státní zastupitelství, soudy, policie, armáda si takovým přerodem neprošly. V institucích, které by měly dohlížet na zdraví státu, zůstali všehoschopní kariéristé, kteří byli a jsou ochotni sloužit jakémukoliv režimu.

Všímal sis toho už od začátku?

Ne, byl jsem pod vlivem nadšení z pádu komunismu, na kterém dodnes neshledávám mnoho dobrého, i když chápu, proč jisté vrstvě lidí vyhovoval. Byl jsem legračně pravicový nadšenec, aniž bych věděl, co to „být pravicový“ znamená. Začalo se to měnit, až když jsem vyrazil do ulic, jako dokumentarista. Film mě přivedl mezi ty dole i ty nahoře. A poznal jsem, že když mluví o mravech chudák, často je v něm závist. Když diktuje mravy boháč, žene ho zase touha upevnit si moc. To je takové mé zjištění, uvědomění si střední vrstvy. Patřím mezi ty, kteří chtějí v životě něčeho dosáhnout, ale nemusím mít všechno. Nechci soutěžit.

Sám jsi představitel středních vrstev, a proto se vymezuješ proti těm nahoře i dole, je to zase jenom „my a oni“.

Všichni hájíme úhel pohledu, který potvrzuje náš životní příběh. Neúspěšný člověk ti bude vykládat, že život nestojí za nic a že lidi jsou svině. Úspěšný, že lidi jsou svině a kradou, a proto je musíš držet zkrátka. Oba obzor viditelný ze své pozice vydávají za univerzální, tvrdí, že takhle funguje svět. Nejsem výjimka, hájím sebe jako střední třídu, svůj příběh, svou pravdu.

Z toho sebepotvrzování životního příběhu se rodí i sebeomlouvání.

Neznám nikoho, kdo by sám sebe neomlouval – protože dřív nebo později se s někým dostaneš do sporu, ze kterého nevyjdeš jako vítěz. V tu chvíli si řekneš, buď že ten druhý je blbec, nebo si sám pro sebe vysvětlíš, proč jsi prohrál, nebo prohlásíš, že ta prohra vlastně tak úplně prohrou není.

Když máš pocit, že na tvůj film měli přijít lidi a nepřišli, musíš se nějak obhájit. Je těžké uvěřit, že se ti prostě nepovedl.