Článek
Je-li v Praze jednou za rok Gay Pride, měla by tu být i Hetero Family Pride. Lidé by v ten den pyšně a beze studu chodili ve dvojpohlavních párech, nad městem by pluly balóny ve tvaru obřích nemluvňat, kapely by na Střeleckém ostrově vyzývaly k toleranci mezi muži a ženami a po Příkopech by spolu s obřími papundeklovými penisy jezdily alegorické kozy. Nad Prahou by místo duhy zavlála nudně černobílá vlajka manželství.
Možná si řeknete, že propagovat většinu je nehezké. Že to jen vychyluje váhy spravedlnosti k ještě větší nerovnováze. Problém je v tom, že spousta většin je dneska už jen zdánlivá. Že řadu věcí považujeme za „normální“ už jenom ze setrvačnosti. Nebo máte za to, že stabilní heterosexuální rodina je ještě pořád standard? Co statistiky rozvodovosti? Dejme tomu v New Yorku jsou děti z úplných nerozvedených rodin dávno v drastické menšině. A nejde jen o ně.
Přichází čas, kdy bohatí bílí Evropané budou ze svých rezervací shánět dotace na udržení své kulturní odlišnosti. Co si budeme povídat, tihle lidé vymírají (že by se špatně starali o své heterosexuální rodiny?). Přichází čas, kdy hrstička zbylých zdravých dětí bude kreslit pohledy, aby si nezvyklým osudem přivydělala na vánoční dárky. „Tento obrázek namalovala devítiletá Sonička, která vidí, slyší, chodí a i jinak je úplně v pořádku. Nákupem pohlednice přispíváte na konto Sonička, veškerý výtěžek jde na zmrzlinu.“
Kritik Štefan Švec
Tím posledním kolektivem, kterému dojde, že ztratil výsadu automatické samozřejmosti, budou muži. Nejdřív někdo založí soutěž Mužský podnikatel roku, pak se rozjede kampaň proti násilí na mužích a nakonec vznikne hnutí na podporu mužů v politice. Tím si my muži konečně uvědomíme, že jsme vlastně nikdy žádnou většinou nebyli.
