Co se kde pohnulo, že jsi po dvanácti letech mlčení napsal román?

Udělal jsem to – abych se nezalknul nenávistí. Vidět okolo sebe pořád nové a nové klony té lidské pošetilé malichernosti, mladé organismy postižené slepým sobeckým snažením. O nás starších ani nemluvím, ksichty zruinované bezmocnou žádostivostí, vekslácké duše a opačně přepólovaní ideologové, kteří se snaží s výrazem malé prodejné děvky prodat svůj „produkt“.

A mlčení? Na začátku tisíciletí jsem si koupil malou digitální kameru a natáčel své jurodivé přátele, podivíny a skryté útvary. Už mě to přešlo. Někdy cítím, jak mi z života na téhle planetě hoří mozek. Nejraději chodím na procházky a pak si večer u lampičky čtu knihy.

Mluvíš o pocitu zmaru, nenávisti. někde v minulosti nějaký zlom, který tě ovlivnil, nebo taky jen stárneš, jako my všichni?

Zlom nastal kdysi dávno, zhruba v deseti letech. Tehdy to nemělo jméno. No, a po tom jsem žil. Tam někde uvnitř je ale pořád překvapený tichý chlapec. Vidím další osamocené cvikýře, každého ve svém tornádu úzkosti. Zachránilo mě psaní knih. Účastním se toho obrovitého, tisíce let trvajícího pohybu systému života na této planetě – toho rození neuchopitelné budoucnosti. Té nesmírné, dech beroucí komplexity života, kdy každý kámen je přímým dědicem naší přítomnosti. Jsme hráči smutné a krásné hry, kdy cestou pokus-omyl vzniká další a další generace bytostí, která v biliónech interakcí za sekundu vytváří nějakou nadlidskou, artificiální inteligenci.

Dvanáct let je relativně dlouhá doba. Vnímáš své psaní jako průběžný proces, nebo jsi začal úplně od nuly?

Samomluva, nebo lépe řečeno dialog, který vedou pravá a levá polovina mozku, občas vypluje na hladinu a zformuje se v knihu. Jako jsou období míru protkána tiše spícími metastázami válek, které se možná jednoho dne probudí – tak má kniha je dvanáct let mlčení oblečených do slov. Cítil jsem, jak mi němá lavina života roste v mozku, a pokud nic neudělám, tak mě jednoho dne tiše zavalí. Je to soubor otázek, které zformuloval mozek a pokládá je vrstvám, které jsou uloženy v temnotě „pod hladinou vědomí“. Neokortex, šedá kůra mozková, se ptá starších evolučních útvarů, jde k pradávným letokruhům mozkového stromu. Hovoří k srstnatým šelmám, ptá se hadů, hledá odpověď v letu ptáků, zvedá svůj zrak k mrakům na obloze. Ano, mravní zákon ve mně a hvězdné nebe nade mnou. Nakonec se mozek ptá světa.

Relativně často se vyjadřuješ k egu metaforicky – dokázal bys ho definovat biologicky?

Mozek uchovává ve svých miliardách spojů a elektrochemických vazbách veškeré vzpomínky, zkušenosti a zážitky, které dotyčný člověk prožil. Tenhle les logicky a emocionálně vystavených a větvících se stromů informací, registrů paměti, používá mozek ve svém rozpoznávacím, kognitivním, procesu, jsa vystaven neustále proměnlivé přítomnosti, v neutuchající snaze se snaží pojmenovat a rozumět svému okolí a dekódovat důležitá sdělení. Někdy nastanou poruchy z přetížení. Analogicky – jako by ti „spadlo“ PC, z programu řečového emulátoru a překladače z cizích jazyků by ses zamotal nejprve v operačním prostředí, například Windows, a po několika neúspěšných restartech skončil u temně zeleně poblikávající obrazovky Biosu, v základním systému, který řídí funkce a spolupráci na motherboardu, mezi procesorem a operační pamětí atd. Pro toho, kdo dosud nepochopil, o čem je řeč – mluvím o předčasné zblbělosti, nazývané psychospirituální krize.

Zmiňuješ se o ní často – proč tě zrovna tenhle typ regresu pravidelně zajímá?

Protože to je jáma. V zdánlivě jednolitém povrchu našeho Jáství, v doposavad funkčních mechanismech našeho myšlení, cítění a chování – se objeví průrva. Zde je dobré ocitovat Nietzscheho: „Tak dlouho hleděl do propasti, až se propast podívala do něho.“ Ryzí pocit – že je člověk ztracen, pokud zmizí všechna naděje, psychicky „umře“ a nastupuje nová kvalita. A proč mě to zajímá osobně? Odpovím podobenstvím. Kdysi jeden spadl do tůně a topil se, běžely dny, měsíce a léta, on se pořád topil a přitom četl, a ty knihy ho naučily plavat – tedy žít. Stal se „potápěčem“. Snad někomu pomůže nějaká mnou napsaná věta, jako kdysi pomohly Hrabalovy texty mně.

Do jaké míry myslíš na čtenáře, na konkrétního člověka, který tvůj text bude číst?

Ten, o němž nelze povědět nic smysluplného, jedni to nazývají vědomím, super egem, další átmanem, podle mne to ale nejlépe charakterizoval Arthur Rimbaud v dopise příteli: Já je někdo jiný – tenhle čtenář se podílí přímo na procesu formulace slov a vět. Od raného mládí četl knihy starých českých pohádek, plavil se v ponorce kapitána Nema, běhal po Stínadlech v temných uličkách. No, a pak to začalo být vážné – přišel Haškův bódhissatva Josef Švejk, knihy serafína Franze Kafky, svatý ďábel Dostojevskij, demiurg Bruno Schulz, snivec Max Blecher, Musilův Muž bez vlastností, vorvaň v chladných vodách James Joyce a jeho Odysseus, tajemník výše řečeného blouznivce Samuel Beckett a jeho Murphy, horlivec a slitovník Louis Ferdinand Céline, kronikář krvavého porodu nové doby Isaak Babel, milosrdný apokalyptik Bulgakov, avatar Ladislav Klíma, šavlozubý kněz – blahoslavený Jakub Deml, černý havran Vladimír Holan a jeho válečný deník Hadry, kosti, kůže, Prométheova játra Jiřího Koláře, šikmý podzimní déšť padající v brambořišti na Plechový bubínek Güntera Grasse atd. Stejně nakonec, za tím vším větvením autorů a jejich poselství, zní: Slunce jasná světů jiných Karla Hynka Máchy.

Václav Kahuda

Václav Kahuda

FOTO: Petr Hloušek, Právo

A když je kniha venku? Záleží ti na čtenářově názoru? Na zpětném odrazu, který se k tobě přes lidi, co knihu přečtou, dostane?

Samozřejmě mi záleží na názoru lidí, kteří vezmou tři sta korun a jsou ochotni přečíst pět set stran textu. A ještě mě pak, třeba po letech, na ulici náhodně kontaktují a poděkují mi, že jsem jim svou knihou pomohl v nějakém jejich těžkém životním rozhodnutí.

Knihy jsou ve skutečnosti „životy“ nebo lépe řečeno „světy“. Jsou zakódované do znaků písmen, nesou zkušenost, historii regionů toho kterého jazyka. Kdykoliv je můžeme probudit k životu, když necháme jejich věty proudit do mozku. Je to vlastně, svým způsobem, něco zakázaně božského – probouzet další a další životní příběhy, malé vesmíry a dočasné planety. Je to skutečnost, jejíž DNA je uložena do čar – podle starých démonologických knih se dopouštíme čarodějnictví.

Po vydání knihy tě – jak to bývá – čeká řetěz autorských čtení. Pamatuju si, že jsi kdysi četl rád. Vrhneš se do toho opět s radostí, nebo to cítíš po letech jinak?

Dnes už raději jen tak vyprávím. A co jsem při tom zjistil? Všude žijí dobří inteligentní lidé. Jejich základní znak – jsou nenápadní, příliš na sebe neupozorňují, mají přátelské vyzařovaní, necítíš se s nimi osamělý. Dám příklad – v městečku Červený Kostelec žil byl (a doufám, že ještě žije) jeden kudrnatý knihkupec (jmenuje se příhodně Červenka), veselý kumpán a dobrý dívčí býk. Při jedné pijatyce mi představil jednotlivé články řetězce čtenářů mé knihy Houština. Hleděl jsem jim do očí a pak mi byl ukázán rozdrbaný, očtený exemplář mé knihy. V rozpacích jsem odložil právě rozečtenou jitrnici a krátce mužsky zaplakal. Mlčky jsme tam všichni stáli, kymáceli se a opilecky s dojetím slzeli. Pak to ten mladý blonďatý míšenec nevydržel a s řevem vyskočil po hlavě z okna do sněhové závěje. Bylo to v přízemí. Vyběhli jsme do noční krajiny a jatí šťastnou vzteklinou citlivců, bolavou duší krajánků a steskem zapadlých vlastenců – vyli a hýkali jak vlkodlaci až do rána.

Každá tvoje kniha je formálně i obsahově jiná než ty předešlé. Platí to také o textu Vítr, tma, přítomnost?

Ano. Je to vyprávění. Detektivka. Aplikovaná systémová analýza od naivního prasopsa. Je to pohádka o jedné zemi za devatero řekami a devatero horami. Ivan Bunin ve své novele Suchodol vkládá do úst lidovému léčiteli slova jedné staré ruské báje: Na moři, na oceánu, na ostrově Bujanu. Leží psice, na ní šedá truhlice… Hrůza, děs, tajemství. Nikdy se to nestalo, ale všichni to odněkud známe. Možná jsme kdysi dávno byli ďáblové v pekle a losovali – jakou roli na této zemi budeme hrát.

Hodláš dál psát, nebo to necháš opět na volném přílivu inspirace?

Odpovědi jsou věčné – Otokar Březina. Psaní je podivuhodný způsob dialogu. Cosi obrovského a nepojmenovatelného, podobného pohybu kontinentů na planetě, ovlivňuje naše chtění z takové hloubky a v takové šíři, že zcela přesahuje náš obzor – a tak s naprostou samozřejmostí konáme přesně v intencích svého naprogramovaného zadání. Jsme odměňováni přílivem dopaminu, směsí endorfinů a dalších látek. Jsme biologické stroje. Chceme se pářit, umíráme při obraně a získávání nových osobních teritorií. Občas se stane porucha a vyzáříme soucit. Jedině tehdy máme právo nazývat se lidmi.

To je odpověď na tvou otázku – biologický robot je už plný různých poruch, stojí na pobřeží oceánu nevědomí a do děravé plachty udělané ze špinavého kapesníku chytá přílivy vlahého větru. Musím psát, abych mohl být člověkem.