Hlavní obsah

Štěpán Kučera: O život

Právo, Štěpán Kučera, SALON

„Místy se text zdá být poněkud cyklický a monotónní; není vyloučeno, že i trpělivý čtenář zažije pocit zmaru, který zná autor z posledních dlouhých měsíců tak zblízka a osobně,“ straší v předmluvě nové knížky Michala Viewegha Můj život po životě jeho nakladatel Martin Reiner.

Foto: Foto ČTK – René Fluger, Josef Horázný

Michal Viewegh

Článek

Řekněme rovnou, že není třeba strachovat se a že „rekonvalescenční“ deník, který si Michal Viewegh vedl v těžkém životním období po operaci prasklé aorty, je dobrá kniha – a nejenom pro skalní fanoušky a voyeury.

Jestli bylo ve Vieweghově případě často nesnadné odlišovat autora od jeho tvorby, tady je to zcela nemožné, protože okolnosti, za nichž deník vznikal, utvářejí jeho formu a jsou i jeho hlavním tématem. „Míra jeho celkové dezorientace, způsobené především kolapsem krátkodobé paměti, byla (…) v prvních týdnech a měsících taková, že i lidé z Michalova nejbližšího okolí se obávali nevratného poškození jeho intelektuálních schopností,“ vysvětluje Reiner. „Přesto začíná o měsíc později znovu psát!“ Psaní se tu tedy pro autora stává doslova bojem o život, a proto je i z mimoliterárních důvodů skvělé, že z jeho boje vzešla dobrá literatura.

Můj život po životě nejvíc připomíná Vieweghovy dřívější deníky Báječný rok (2006) a Další báječný rok (2011), které patří k nejpůsobivějším autorovým knížkám z poslední doby.

„V denících totiž není ta zručná fabule, ta uhlazenost, která z některých jeho knížek dělá dokonalé spotřební zboží (jakkoli mě za tohle vyjádření autor možná prokleje nebo natře v příštím deníku), a probleskuje v nich něco skutečného,“ napsal jsem předloni o Dalším báječném roku. Totéž platí o knížce Můj život po životě, jenom tak stokrát znásobené.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Štěpán Kučera

Stejně jako v předchozích denících, i tady Michal Viewegh píše o ženách, luxusu nebo alkoholu, ale všechno to ve střetu s prožitou smrtelností získává nový smysl. Zmizelo fanfarónství, ale zůstal lehký styl, slabost pro citáty a cit pro ironii – i když hodně potemnělou.

„Máte někdy sebevražedné myšlenky?“ ptá se můj psychiatr.

„Máte někdy sebevražedné myšlenky?“ ptá se můj psychiatr. V místnosti je náhle hlubší ticho, než bylo před chvílí. Manželka, která sedí po mém boku, sklopí zrak. „Ne,“ zalžu. „Mám tři děti a ženu. Tohle řešení si tudíž zakazuju.“

„Máte někdy sebevražedné myšlenky?“ ptá se můj psychiatr. V místnosti je náhle hlubší ticho, než bylo před chvílí. Manželka, která sedí po mém boku, sklopí zrak. „Ne,“ zalžu. „Mám tři děti a ženu. Tohle řešení si tudíž zakazuju.“ Ale řekl jsem řešení, uvědomím si opožděně.

Reklama

Související témata:

Související články

Michal Viewegh: Aspoň se jim vysmát!

Michal Viewegh (1962) si stále udržuje pozici nejčtenějšího českého spisovatele. V posledním roce ji potvrdil deníkem Další báječný rok (Druhé město 2011)...

Výběr článků

Načítám