Lubomír Martínek
Let želvy
Revolver Revue

obálka Lubomír Martínek: Let želvy

FOTO: archív nakladatelství RR

Málokterý český prozaik je pilný jako Lubomír Martínek (1954). Nutno dodat, že jeho tvorba je kvalitou vyrovnaná, i když pro většinového čtenáře až příliš „chytrá“ (to není nic ani proti čtenářům, ani proti Martínkovi). Po čase se opět vrátil k povídkám, které se odehrávají jak v Česku/Československu, tak ve Francii, což jsou země autorových domicilů. Třináct povídek spojuje postava Leona Nerada, někdy je hlavním hrdinou či vypravěčem, jindy vedlejším hráčem nebo je jen zmíněn. Motivem všech textů je pak „ztráta souřadnic“, která nastává změnou situace, stárnutím, sebeobelháváním. Ideály, za něž mělo smysl bojovat, se mění jen ve floskule, sen o svobodě se proměňuje v realitu nesvobody. Vydal se do světa plný nedočkavosti a svět jej zadusil nadbytkem příležitostí. (…) Úsilí zadržet čas se vymstilo tím, že náhle mělo vše stejnou důležitost.

Alena Mornštajnová
Slepá mapa
Host

obálka Alena Mornštajnová: Slepá mapa

FOTO: archív nakladatelství Host

Spojení obecného a zvláštního v literatuře zatím pořád funguje. V případě prvního románu Aleny Mornštajnové (1963) propojení české historie posledních 100 let a osudů tří generací jedné rodiny. V příbězích Anny, Alžběty a Anežky objeví většina čtenářů i příběhy své či svých blízkých. Tragické zážitky z první světové války, poklid masarykovské republiky, narůstající problémy česko-německého soužití v pohraničí, roztržení rodin z národnostních důvodů, protektorát a odboj, poválečné nadšení z komunismu, politické procesy, šedesátá léta s pražským jarem 1968, vpád armád Varšavské smlouvy, normalizace či spolupráce s StB. A lásky nenaplněné, sňatky z rozumu, nenávist, zrady, občasné radosti a vykoupení. A taky poznání, že přátelé jsou někdy víc než rodina. Někdo by mohl namítnout, že je to honění zbytečně mnoha zajíců. Ale v této téměř čtyřsetstránkové knize jsou nakonec všichni zajíci pochytáni.

Irena Obermannová
Dopisy Kafkovi
Motto

obálka Irena Obermannová: Dopisy Kafkovi

FOTO: archív nakladatelství Motto

Brod mě též nařkl, že čím víc se mi vzdalujete, tím víc mě přitahujete a že to není láska. Brod o lásce nic neví. Z korespondence mezi Franzem Kafkou a novinářkou, spisovatelkou a překladatelkou jeho děl (např. Proces, Topič) Milenou Jesenskou se zachovalo 134 Kafkových „dopisů“. Dopisy od Jesenské spálil Max Brod na její žádost po spisovatelově smrti. Irena Obermannová se vrátila od polohy bulvárních témat, která jí nesluší, zpátky k literatuře. Inspirována autentickými prameny „dopsala“ to spálené, ale vzala to hezky z gruntu. Její kniha, obsahující dvě části (S Kafkou, S Kafkou bez Kafky), je románem v dopisech a vlastně i svébytným životopisem Mileny Jesenské – popisuje její osudy od dětských let až po smrt v koncentračním táboře Ravensbrück v květnu 1944. Mít komu psát dopisy, nakonec možná že právě o to jde v lidském životě nejvíc…

Robert Menasse
Vyhnání z pekla
Academia
Přeložil Petr Dvořáček.

obálka Robert Menasse: Vyhnání z pekla

FOTO: archív nakladatelství Academia

Román současného rakouského prozaika a esejisty chytře a vtipně propojuje životy dvou mužů, i když ten první se narodil o 350 let dříve. Na jedné straně chlapec Mané, maran (pokřtěný žid) z Portugalska, který se po útěku do Amsterodamu stal známý jako Menasseh ben Israel, slavný rabín a učenec. Na druhé straně Viktor Abravanel z Vídně, historik a filosof. O svém židovství se oba dozvědí později, než by měli. Zatímco život Maného sledujeme chronologicky, příběh Viktorův začíná na srazu gymnázia po 25 letech, kde hrdina obviní většinu svých kantorů ze členství v NSDAP a po skandálu zůstává sám se spolužačkou, které vypráví o svém dětství a vysokoškolských studiích. Protnutí obou linií románu je někdy zcela nečekané, vždy však logické, neboť Mané i Viktor mají k sobě blíže, než to na první pohled vypadá. No a samozřejmě také zde platí ona nejdůležitější parola židovského myšlení: Všechno je jinak!

Zygmunt Bauman
Tekutá láska
O křehkosti lidských pout
Přeložila Zuzana Gabajová.
Academia

obálka Zygmunt Bauman: Tekutá láska

FOTO: archív nakladatelství Academia

Jeden z nejrespektovanějších světových sociologů rozšiřuje svou teorii společenské „tekutosti“ na lidské vztahy. Na tuto oblast se v překotném procesu politických a technologických změn téměř zapomnělo. Pevné, trvalé vztahy se proměňují v jakousi síť krátkodobých, rychle vznikajících a rychle zanikajících vazeb, což na jedné straně odpovídá a vyhovuje současnému trendu, na druhé straně však lidský jedinec musí vydávat stále více energie na sebeprosazování. Bauman popisuje tyto projevy v soustředných kruzích, od základních vztahů mezi mužem a ženou až k erozi pospolitosti v narůstající projevy xenofobie.